Milovala jsem rozhárané bouřliváky, za muže jsem si ale raději vybrala bankovního úředníka. Stal se z něho uzurpátor a tyran, kterému nebylo nikdy nic dost dobré.
Vždycky jsem si vybírala takové ty problémové rošťáky, rozhárané bohémské típky. Jenže po několika letech jsem z nich už byla unavená a rozhodla se, že si vyberu někoho opačného. Na seznamce mě zaujal inzerát, v němž muž prezentoval sám sebe jako úspěšného a slušně vydělávajícího podnikatele. Zareagovala jsem a za týden jsme šli na kafe. I když jsem z něj cítila notnou dávku pedantnosti, nebyl to suchar. Dokázal být vtipný a zábavný. Pracoval v bance, byl vzdělaný a docela zajímavý. Tak jsem si řekla, že to zkusím. Od začátku našeho vztahu tvrdil, že chce mít děti a i já po nich toužila, a tak jsem vzápětí otěhotněla. Myslela jsem si, že bude dobrý táta. Měl totiž děti z prvního manželství, ze kterých se celý rozplýval. A proto pořád bojoval o střídavou péči. Obdivovala jsem tu jeho touhu nevzdat se své role táty. Věděla jsem, že pro své dva syny kupoval první poslední, že jeho žena měla nejdražší vybavení pro miminka, které bylo v té době dostupné. Tedy jsem očekávala něco podobného i v mém případě. Je pravda, že zpočátku měl z mého těhotenství velkou radost. Jenže! První rozkol nastal, když jsem se před porodem, když jsem nastupovala mateřskou, stěhovala k němu domu. Najednou prohlašoval, že tam jen tak zdarma bydlet nemůžu. Připadala jsem si příšerně. Nechápala jsem, jak ho něco takového mohlo napadnout. A jelikož už jsem se ze svého podnájmu odstěhovala, řekla jsem, že odejdu k rodičům. V tu chvíli otočil a domů mě vzal, aniž bych mu za to musela „cálovat“.
Přišlo rozčarování
Od té chvíle se ke mně choval docela hezky. Starala jsem se o domácnost, uklízela, prala, chystala oblečky pro naše miminko. Hrozně jsem se těšila. On se příprav moc neúčastnil, byl pořád v práci, ale nevadilo mi to. Když se narodila dcerka Dominika, dostala jsem se do totální euforie. Byla jsem šťastná a myslela si, že si budeme užívat první dny našeho děťátka dohromady. To jsem se ale spletla! Odvezl mě z porodnice domů, kde v mé nepřítomnosti nadělal děsný nepořádek, jen mě vysadil, práskl dveřmi a odešel. Dva dny byl pryč a já po porodu zůstala s dítětem sama. Byl to pro mě šok. Jen mi suše oznámil, že má ve firmě nějaký problém. Celé dva dny jsem probrečela, protože mě hrozně zklamal. Představovala jsem si, jak v jiných rodinách chodí miminko všichni vítat a všichni se nad ním rozplývají, a já seděla sama s dítětem mezi čtyřmi zdmi a cítila se neskutečně osaměle. Když se vrátil, byla jsem tak ráda, že jsem se nezmohla na výčitky. O pár týdnů později přišel na návštěvu jeho prvorozený syn Matěj. Jan byl z jeho blízkosti v sedmém nebi, a já se nemohla ubránit ironické poznámce po jeho odchodu. Přítel mi na to stroze odpověděl, že nás – mě a dceru – vlastně nepotřebuje. Hrozně se mě to dotklo. A právě v tento okamžik se začalo všechno kazit. Iluze šťastné rodiny se začala rozplývat.
Byla to „jen“ dcera
Časem jsem pochopila, že mu na mě a Dominičce opravdu nezáleží, že máme být jen kulisa, která dotváří spokojenou rodinu. Prostě jen hrál před svou exmanželkou, že on se na rozdíl od ní zmohl na nový život. Nechtěl mít novou rodinu, on se chtěl pomstít! Pro jeho syny jsem měla být prakticky služkou. Neustále jsem kolem nich musela skákat, péct jim koláče, dělat to, či ono. Dokonce i Vánoce se dělaly jen kvůli nim. Když byli kluci na tento svátek u mámy, Jan byl protivný a nejradši by Štědrý večer zrušil. Došlo to až tak daleko, že jsme jeden rok, když bylo dcerce pět let, opravdu Vánoce neslavili. Bylo to strašné, naše Dominička byla tak hodná, chytrá a krásná holčička, mohl být na ní právem hrdý, a přesto ji nikdy nepohladil, neřekl jí laskavého slova, k narozeninám jsem jí kupovala dárky já a říkala, že jsou i od táty, aby nebyla smutná. Jako by pro něho neexistovala. Na jednu stranu jsem ho čím dál víc nesnášela, a na stranu druhou se mu snažila pořád dokázat, že jsem lepší, než byla jeho manželka. Ale marně. Když jsem otěhotněla podruhé, vyhodil mě. Musela jsem se bleskově přestěhovat k rodičům, protože mi začal vyhazovat věci před dům. Okomentoval to tím, že se vůbec nestarám o domácnost, jsem hloupá, tlustá a chlastám. Což nebyla pravda. Nikdy jsem v jeho nepřítomnosti nepila a když přinesl domů víno, tak jsem ochutnala jen symbolicky.
Velké životní dilema
Namísto radosti ze druhého miminka začalo období temna. Byla jsem zpátky ve svém dětském pokoji, který jsem po maturitě opustila, tentokrát ale s malou Dominikou, a vůbec jsem nevěděla, co dál. Měla jsem v hlavě zmatek. Byla jsem bezradná, co dál se svým zpackaným životem. Janovi se to ale nejspíš rozleželo v hlavě a za několik dnů zavolal. Zpátky k němu domů nás ale rozhodně nevolal. Dopadlo to tak, že jsem k němu začala s dcerkou jezdit na víkendy. Bylo to hloupé, ale já nechtěla projít druhým těhotenstvím jako svobodná matka. Samozřejmě, že se i nadále točilo všechno kolem jeho synů. Ale Domi si už získávala pozornost. Byla roztomilá a bystrá, starší bráškové si ji oblíbili, a díky tomu se trochu vylepšil i vztah tatínka ke své dceři. Tak jsme fungovali na dálku až do porodu. Když se narodil Tadeášek, odvezl si nás Jan z porodnice domů. Všechno se najednou zdálo lepší, říkala jsem si, že synek všechno zachránil. Šťastná rodina vydržela ale jenom čtyři měsíce. Už ani nevím, co mu zase přelítlo přes nos, ale jeden večer mi oznámil, ať si sbalím věci a odjedu. I s dětmi.
Jako u cirkusu
V tu chvíli jsem si řekla, že nebudu na Janovi závislá. Našla jsem si své bydlení a když bylo Tadeáškovi rok, vrátila se do práce. V tu chvíli se všechno zlepšilo. Čím víc peněz jsem si vydělala a byla samostatná, tím víc mě respektoval. Ale mně už to bylo jedno, byla jsem ráda, že mám své bydlení a že nás uživím. Začal za námi jezdit na návštěvy, jeho čas trávený u mě doma se prodlužoval… Najednou to docela fungovalo. Ale pak v zaměstnání povýšil a jeho sebevědomí se vyšplhalo do nadpozemských výšin. Začal mě ponižovat. Že jsem líná, že nic neumím a jsem neschopná. Dost často před dětmi. Taky na mě kvůli každé maličkosti křičel. Začal být i hrubý a já se ho začala bát. V momentě, kdy jsem si pozdě večer unavená lehla, mě pravidelně vzbudil s tím, že bych měla ještě poskládat nádobí do myčky nebo jít něco uklízet. Připadala jsem si jako štvanec, třebaže jsem byla ve své domácnosti a všechno platila sama. Přála jsem si, aby k nám už nejezdil. Zejména poté, co začal dětem vyprávět, jak jsem zlá, nemám je ráda, že všechno platí on, že jsem je nikdy nechtěla… Začala jsem si v duchu přát, aby to všechno skončilo. Pochopila jsem, že to je nebezpečný manipulátor, který nemá soucit a nezastaví se před ničím. Naplival by jed a špínu i na toho nejlepšího. Děti se léta zmítaly v nejistotě, lžích a intrikách. Když bylo dcerce třináct a synovi jedenáct, jejich otec o Vánocích nedorazil. Byla jsem ráda, že nám svátky jako vždycky nepokazil, a že proběhly konečně v klidu a míru. Když se ale neobjevil ani druhý den, vypravily se děti za ním, aby mu daly své skromné dárky. Nedozvonily se. Jejich otec ležel doma mrtvý. Rychlá mozková příhoda. Dodnes prosím Boha o odpuštění za to, jak se mi v tu chvíli ulevilo.
Věra (54), Kadaň
