Dopis, který byl adresovaný mamince, nevěstil nic dobrého. Byla to vyhrůžka soudem za nezaplacený dluh. Ona ale byla v době půjčky už deset let po smrti.
Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát. V této zemi se ale možné všechno. Moje maminka byla žena velmi šetrná, dokázala vyjít i s málem a půjček se vždycky bála. Když před patnácti lety zemřela, říkali jsme si, že si při své šetrnosti nic neužila. Tatínek zůstal sám a žil dál tak skromně, jak byl po celý život zvyklý. Chtěli jsme, aby dožil ve svém bytě, tak jsme ho finančně podporovali. Tatínek se držel. Jeho srdíčko ale už nebylo nejsilnější. Prodělal dva infarkty a nesměl se rozčilovat To jsme mu vždycky kladli na srdce. Tatínek byl skvělý dědeček a pradědeček, snažil se nahradit svým potomkům lásku i za babičku, která nás tak brzy opustila. I když je ale člověk ve střehu, okolnosti, náhoda a hlavně lidské zlo ho stejně nakonec dostanou. Tatínkovi jednou totiž přišel dopis, který ho stál život…
Prostě to jen zkoušeli
Když jsem otce v telefonu slyšela, věděla, jsem, že je zle. Hned jsem všeho nechala a vyrazila k němu, Bydlel naštěstí dva bloky od nás. Tatínek ležel na pohovce a těžce dýchal. Okamžitě jsem volala pohotovost, sanita přijela vzápětí. Skočila jsem do auta a vyrazila za ním. Lékař to neviděl vůbec optimisticky. S těžkým srdcem a neblahým tušením jsem se vrátila do jeho bytu, abych vzala k sobě jeho pejska Šarika. A tam najednou vidím na stole otevřený dopis. V něm stálo, že si naše dobrá maminka vzala půjčku, kterou nesplácela a hrozí ji soud, pokud okamžitě nezaplatí téměř 80 tisíc. Jméno i adresa na obálce byly správné. Jen datum půjčky, jak jsem vzápětí zjistila, byl datován o deset let poté, co maminka zemřela. Toho si už tatínek zřejmě nevšiml. Okamžitě jsem volala na číslo, co tam bylo uvedeno. Řvala jsem do telefonu tak, že pes zalezl do koše na prádlo a slyšely mě všechny partaje. Když jsem se odmlčela, zeptal se mě hlas na druhé straně telefonu na datum narození maminky. Podle něho se hned zjistilo, že se jedná o ženu sice stejného jména a příjmení, ale zato o 43 let mladší. Půjčku, kterou si vzala, nesplácela a na uvedené adrese už dávno nebydlela. Tak prostě firma vymahačů rozeslala výhružné dopisy na všechny ženy téhož jména, které našli. Hlas na druhé straně se sice omluvil, ale pro našeho tatínka bylo už pozdě. Ještě tu noc zemřel. Na infarkt. Už nikdy nás nebude bavit svými historkami, nebude si pouštět vláčky s vnuky a dělat jim Mikuláše s dárky. A proč? Kvůli jednomu zlému dopisu, který nám nepatřil.
Jitka (52), Písek
