Byla jako z divokých vajec, neplatilo na ni nic. Už v patnácti utekla z domova a znala mě jen, když něco potřebovala.
Romana byla živel už jako malá. Nevydržela v klidu ani minutu, do všeho šla po hlavě. Moc jsem to neřešila, ale ve škole jí její horkokrevná povaha začala dělat problémy. I když se dobře učila, nebyla vzorná holčička, která sedí v první lavici a pořád se hlásí. Měla jsem pocit, že jsem porodila malého vyvrhela, netušila jsem ale, že může být mnohem hůř! Na střední škole se chytla špatné party a celé dny trávila po hospodách. Nakonec si sbalila věci a utekla z domova. Když jsem ráno viděla její prázdný pokoj i skříň, krve by se ve mně nedořezal. Obrátila jsem se na policii, celé noci ji hledala. Až po měsíci jsem se konečně od její kamarádky dozvěděla, že přespává někde v opuštěném domě.
Jako toulavá kočka
Vrátila se sama. Vyhublá a špinavá. Při pohledu na ni jsem byla ochromená hrůzou, ale šťastná, že je zpět. Romana byla bledá, zamlklá a podrážděná. Chytla jsem jí za ruku a zeptala se, co se děje. V tu chvíli se rozbrečela a řekla, že je těhotná. Ale že neví s kým. I já jsem začala brečet. Oznámila jsem jí, že to zvládneme. Překvapivě si dítě toužila nechat. Těšila jsem se, že jí mateřská láska změní. Ani manžel se na dceru nedokázal zlobit, byl taky rád, že je zpátky. Tak jsme dceři oznámili, že se o ni i dítě postaráme, ale že musí dodržoval naše pravidla. Chtěli jsme, aby od září nastoupila zpátky do školy, byla jsem připravená zůstat s miminkem doma. Ona nadšeně souhlasila a snažila se. Připadala nám překvapivě zodpovědná. Celé těhotenství byla doma, jedla zdravě, nikam nechodila. Dokázala s něhou mluvit o miminku, a my byli s manželem celí zjihlí, protože nás její proměna těšila. Když se nám narodila Jituška, byli jsme štěstím bez sebe. I dcera nám připadla spokojená. Starala se o dítě, pusinkovala je, občas jsem ji slyšela, jak říká: “Ty moje holčičko, nedala bych tě ani za nic.”
Když se dcera tři měsíce po porodu zeptala, jestli by mohla na chvilku s kamarádkami ven, souhlasili jsme.
Nechala nám ji
Po noci strávené bůhví kde a s kým se Romana vrátila. Ovšem do měsíce byla pryč definitivně. Objeli jsme všechny kluby, ptali se jejích známých. Opět jsme kontaktovali policii. Bez výsledku. A tak jsem přes den fungovala jako máma, v noci pak brečela do polštáře. Nakonec nám na dveře zaklepala kriminálka a oznámila, že dcera utekla za hranice s partou svých kamarádů. V tu chvíli jsem cítila, že Romanu už nikdy v životě neuvidím. I když mám někdy stavy, kdy na ni mám neuvěřitelný vztek, přesto se za dceru modlím. Když se kouknu na Jitušku, musím potlačovat slzy. Je jí osm a myslí si, že já jsem její máma a manželovi říká tati. Jednou se ale dozví pravdu. Romana nám všem šíleně ublížila. Nejraději bychom se odstěhovali do jiného města, ale nemůžeme. Co kdyby přece jen stiskla zvonek? Kde by nás hledala, kdybychom byli pryč?
Jana (61), Strakonice
