Jako rodina jsme si zakládali na dobrých vztazích a pomáhali jeden druhému. Dnes bych ty časy ráda vrátila.

Když jsem poslouchala příběhy o tom, jak se rodina rozpadne kvůli nějaké staré chatrči, vždycky jsem nechápavě kroutila hlavou. Ale pak to potkalo i mě. I když mám svého bratra moc ráda, vím, že vždycky byl rodičů mazánek, prostě benjamínek.

Já jsem byla starší, samostatnější, nikdy jsem se tak nemazlila a nelísala, jako to uměl on. To Alex byl mým pravým opakem.

Sladký jako med, uměl se každému vlichotit, přitom to ale dělal tak nějak přirozeně, nenásilně, člověk ho nemohl nařknout z vypočítavosti.

Maminčin mazánek

Když jsme si s bratrem pořídili rodinu a děti, cítila jsem, že i ty jeho dětičky jsou u prarodičů oblíbenější, což mě ve skrytu duše mrzelo. Říkala jsem si, že děti za nic nemůžou, že by je babička s dědečkem měli vnímat všechny stejně. Jenže to se nedělo.

Vždycky si na prázdniny a výlety brali zásadně jen děti Alexovi. Samozřejmě si toho všimly i moje děti a když byly větší, na rovinu jsem jim vysvětlila, že z nějakého důvodu mají blíž k jejich dvěma sestřenicím a že mě to mrzí.

Přesto jsem se vždycky chovala slušně, nesnažila se to dávat najevo. Jenže pak máma přišla s tím, že se jejich dům přepíše na Alexe a že ten mě vyplatí nějakou částkou, která byla opravdu dost symbolická. V tu chvíli se ve mně zvedla vlna nevole.

Představila jsem si totiž, jak Alex jednou dům prodá za desetinásobek toho, co nabízí mně, a já budu mít ušmudlaných dvě stě tisíc. Vyjela jsem tenkrát na všechny – bratra, snachu i rodiče.

Pustili jsme se do sebe, já nakonec naštvaně práskla dveřmi u domu mých rodičů a už se tam neukázala.

Čas vše zahojí?

Už je tomu dvanáct let a rodiče zemřeli. S Alexem se stále obcházíme obloukem. Mně ale je najednou v mém věku, kdy tu už ani jeden dlouho nebudeme, úplně jedno, že jsem na domě rodičů nevydělala. Větší cenu pro mě má moje rodina.

Čím dál více přemýšlím o tom, že za bratrem zajdu. Vybavuje se mi všechno, co jsme spolu prožili a říkám si, že i naši by byli určitě rádi, kdybych smírčí proces dotáhla až do konce.

A tak se každý den více a více odhodlávám k tomu, že už to jeho číslo konečně vytočím. Snad mi to hned nepoloží!

Lenka (56), Klatovy