I dlouholetý šťastný vztah může mít bohužel předčasný a dramatický závěr.
Věděla jsem to tenkrát už na první pohled, že Vašek je tím správným mužem pro mě, na celý život. A nedalo mi moc práce přesvědčit ho, že i já jsem pro něho tou pravou a jedinou. Poprvé jsme se setkali na jedné taneční zábavě. Rande navrhl on a bylo mu předem jasné, že já budu souhlasit. Ukázalo se, že Vašek je skutečně ideálním partnerem a kvůli tomu jsem udělala i jeden kompromis. Někdy v pubertě jsem se zařekla, že bych nikdy nechodila s kuřákem. A závislost na nikotinu byla snad jediná Vaškova slabá stránka.
Začal ho trápit silný kašel
Ke cti svého životního partnera musím uznat, že se snažil bojovat se svým zlozvykem celou tu dobu, co jsme byli spolu. Během těch třiceti dvou let se mu několikrát podařilo delší dobu nekouřit. Vždycky, když se pak k cigaretám vrátil, dodržoval alespoň to, na čem jsme se v začátcích vztahu dohodli. Chodil kouřit ven, doma by si nikdy nezapálil. Měli jsme spolu dvě děti, dceru a syna. Když vyrůstali, také se snažili Vaška přesvědčit, aby s nikotinem přestal. Dal si říct jen chvíli, jeho vůle na definitivní konec s cigaretami bohužel nestačila. Nepřesvědčily ho ani argumenty jeho tří nejbližších lidí. Děti se pak rozletěly do světa, dcera se brzy provdala a žila v Praze, syn šel pracovat do zahraničí a my jsme s Vaškem zůstali sami. Jednoho léta začal mít zdravotní problémy. Trápil ho čím dál silnější kašel, cítil se zesláblý. Nejprve se vymlouval na nachlazení. Prý se zpotil, jak bylo venku horko a pak přešel do klimatizované kanceláře. Moc jsem mu to nevěřila, tím spíš, že jeho stav se nezlepšoval. K lékaři jít odmítal, nikdy nepatřil k těm mužům, které sklátí „rýmička“. Vždy spíš dělal machra, že jeho se nějaké nemoci netýkají.
Hrála jsem si na silnou
Přišel podzim a toho, jak má Vašek problémy s kašlem a s dýcháním, si všimli už i všichni lidé kolem něho. Jednoho dne mi doma doslova zkolaboval před očima. Odvezla ho záchranka. V nemocnici mu udělali podrobná vyšetření a zjistili tragickou pravdu. Vašek měl rakovinu plic v pokročilém stádiu. Základní nádor už metastázoval do těla. Manžel se z toho nejprve psychicky zhroutil. I já jsem se stěží držela alespoň v nějaké rovnováze, protože jsem vnímala, že Vašek bude potřebovat moji podporu. Znala jsem lékařskou zprávu podrobněji než on a s doktory jsem mluvila o možnostech léčby nebo spíš oddálení konce. Diagnóza byla nepříznivá, nádor byl velice agresívní. Upozornili mě, že mám počítat spíše s měsíci než roky. Já jsem se ale snažila Vaškovi dodávat sílu a optimismus, i když jsem věděla, že ty naděje, které chci probouzet, jsou falešné. Hrála jsem si před ním na silnou a pozitivně naladěnou. O to víc jsem pak proplakala chvíle, ve kterých jsem byla sama.
Nestačili jsme se rozloučit
Manželův stav se rychle zhoršoval. Viděla jsem na Vaškovi, jak i on sám přestává věřit, že by byla nějaká šance na zázrak. Příjezd obou našich dětí – syna z ciziny a dcery s vnukem – a to, že zůstali v blízkosti rodného domu, jen Vaška utvrdil, že mu mnoho času nezbývá. Jeho bolesti se stupňovaly a léky, které dostával na jejich tišení, už nestačily. Prozradil mi, že si přál slyšet od lékařů pravdu a že už ví o svém blížícím se konci. Tehdy jsme zůstali jeden druhému v náručí snad několik hodin a po tvářích nám tekly slzy. V dalších dnech už to šlo bohužel rychle. Vašek zeslábl a potřeboval celodenní péči. Zůstala jsem doma, nechtěla jsem, aby zemřel v nemocnici. Chtěla jsem s ním být do posledního okamžiku. Rozloučit jsme se ale nestačili, zemřel ve spánku. Jsem vděčná za všechny dny, měsíce a roky, které jsem s ním prožila. Bolí mě jen to, že jsem ho nikdy úplně nepřemluvila, aby přestal s kouřením. Padesát jedna let je opravdu nízký věk na umírání.
Eva S. (52), Znojmo
