Není nad to ovládat cizí jazyky, když už si chce člověk hrát v cizině na honoraci. Takhle jsme byli všem naopak pro smích.
Když se mému muži Lojzovi dostal do rukou leták s nabídkou plavby na obří výletní lodi, byl okouzlený. „Tohle bych chtěl zažít. Brázdit moře, spát v kajutě!“ Obrátil se na mě s plamínky v očích. To bude něco!
Kam se hrabe Chorvatsko nebo Bibione, kam jezdí sousedi. My jim vytřeme zrak! Den před vyplutím jsme se museli přemístit do přístavu – italského Livorna. Jeli jsme autobusem patnáct hodin, nohy jsem měla oteklé jako konve.
V Livornu jsme se nalodili, dostali kajutu s koupelnou a šli se projít po lodi. Byla nádherná jako zámek. Úplná pohádka. Jediný problém byla domluva. Pasažéry lodi byli lidé z celého světa, personál pocházel z jižní Ameriky a komunikoval lámanou angličtinou. Naše angličtina však byla ještě lámanější.
Konečně Monte Carlo
Podle rozpisu se mělo ráno zakotvit v monackém přístavu Monte Carlo. Po snídani jsme si sbalili batůžek s foťákem a čekali na pokyn. Konečně něco anglicky dlouho hlásili z amplionů.
„Is it Monte Carlo?“ zeptala jsem se snědého pikolíka, který kolem nás běžel se špinavým nádobím. „Yes,“ odvětil, a tak jsme vykročili za dobrodružstvím. Přístav byl na první pohled malý a nezajímavý. „Zakotvili na periferii, do města se musíme dostat sami.
Centrum?“ Ptali jsme se kolemjdoucích a oni nám ukazovali k zátoce plné bílých domů. Přidali jsme do kroku a za půl hodinky jsme se už procházeli po břehu azurové zátoky lemované kavárničkami. „Pěkný, ale kde je to kasíno?“ Byla jsem nespokojená.
„Počkej, to teprve přijde,“ mínil Lojza a zastavil pána v obleku. „Casíno?“ Muž brebentil francouzsky a ukazoval ulicí mezi domky. A tak jsme po ní vyrazili, až jsme se ocitli u lesa.
Za blbost se platí
„Kam jsme to došli?“ Naříkala jsem zoufale. „Casino?“ Začal znovu manžel zastavovat chodce a ti ukazovali jedním směrem. Zahnuli jsme za roh, za druhý a před námi se v celé své kráse vylouplo Casino.
Ohromná budova posazená mezi kvetoucí oleandry, mezi kterými stály řady nákupních vozíků.
Casino byl supermarket.
„Monte Carlo?“ Vyrazil Lojza za inteligentně vyhlížející ženou. Ta si podle výrazu v obličeji vyloženě myslela, že jsme utekli z blázince a teď se nesvéprávně potulujeme. Snažili jsme se jí vysvětlit situaci a ona nakonec pochopila.
Vzala papír a nakreslila mapku pobřeží. Nacházeli jsme se v městečku dvě stě kilometrů od Monte Carla! Proč jsme zakotvili v nějakém zapadákově? Říkali jsme si a pelášili zpátky. Naše loď naštěstí v přístavu stála jako by nic. Vplížili jsme se na ní.
A jak jsme tak kráčeli ke své kajutě spráskaní jako psi, zaslechli jsme najednou mateřštinu. „Češi! Jdeme se zeptat!“ Mladý pár nám vysvětlil, že loď kotví jen kvůli drobné opravě a do Monte Carla doplujeme později.
Když jsme jim řekli, co jsme zažili, smáli se, až jim tekly slzy. Byli jsme hrozně šťastní, že tam ti dva mladí, angličtiny znalí, lidé jsou a až do konce dovolené jsme bez konzultace s nimi neudělali raději ani krok.
Jarmila (43), Českolipsko
