Dostala jsem se do těžké životní situace, které se pokusil využít můj kolega ctitel. I přes velké finanční potíže jsem mu dokázala říci ne na jeho nabídky.

Bylo mi už přes třicet, když se mi v práci začal dvořit kolega z vedlejšího oddělení. Lichotilo mi to. Asi po měsíci přišlo pozvání na oběd. Ocenila jsem, že zarezervoval stůl v jedné z vyhlášených restaurací. Přesto jsem váhala.

Kolega nebyl totiž vůbec můj typ. Představa, že mě začne líbat, mě děsila. Ale ten exkluzivní podnik mě táhl. Zadaná jsem nebyla, tak vlastně o nic nešlo. Když jsem se o svém plánu zmínila kolegyním, překvapivě na mě vykulily oči.

Jedna mě dokonce varovala, že to takhle zkouší na každou. Přesto jsem s ním nakonec šla. Byl galantní, nabídl mi rámě. Jídlo bylo delikátní, jemu dělalo dobře, že mi k němu může dávat výklad, vysvětlovat mi, co a jak jíst.

Tak jsem hrála nadšenou snaživku, na všechno kývala, usmívala se. Ale když mluvil o sobě, říkala jsem si v duchu, že je sebestředný a že bych ho dlouho nesnesla.

Nařídila jsem si, že touto schůzkou naše společná budoucnost končí, a že to nechám vyšumět do ztracena….

Nikdy to nevzdal

Krátce nato jsem se zamilovala. Ctitel z práce se ale nevzdal. Zprávy mi posílal stále. K svátku, Vánocům, občas mi přišla i nějaká básnička. V práci se na mě vždycky usmál a ptal se, kdy zase někam vyrazíme.

Pak jsem otěhotněla a dva roky byla s miminkem doma. Jemu to nevadilo, psal pořád. Když jsem se po rodičovské vrátila do práce, bylo vidět, jak se mu blýsklo v očích, když mě zase viděl. Pak mě pohltily starosti.

Můj muž se totiž rozhodl, že nás s malou opustí, odstěhoval se a viděli jsme se už jen v soudních síních. Přesně v okamžik, kdy jsem si řekla, že se buď zhroutím, nebo začnu bojovat, jsem narazila na kolegu ctitele. Ten zase zkusil, jestli bychom někam nezašli.

A já tentokrát tiše kývla, že ano. Myslela jsem si, že mi to prospěje, když si provětrám hlavu. Podnik sice byl i tentokrát prvotřídní, ale kolega mluvil jen o sobě, na moje pocity se mě vůbec neptal.

Když mi tolik let vydržel posílat zprávy, myslela jsem si, že třeba ke mně něco cítí. Můj stav oslabení, kdy jsem se dostala do patové rodinné situace, mu zřejmě udělal dobře. Vytušil svou šanci. Cítil se sebejistě a já měla chuť ho něčím praštit.

Když přestal se svým vychloubáním, podíval se mi do očí a řekl, že je takový formát, že každý měsíc udělá nějaký dobrý skutek. Třeba že dá bezdomovci dva tisíce. Přemýšlel prý nad tím, že i mně by mohl v nelehké situaci pomoct pravidelnými měsíčními poplatky.

Jenže nikoliv zadarmo. Užasle jsem na něj koukala a nezmohla se na slovo. To si vážně myslí, že je každá ženská na prodej? Šíleně mě tím ponížil. Vždycky jsem si říkala, že se nikdy nebudu o nic doprošovat a že si poradím sama.

Proto jsem si raději našla druhou práci a jemu už nikdy neodpověděla. I když esemesky mi chodily ještě tři roky poté. Moc jsem si přála, aby mu došlo, proč jsem mu už víckrát nenapsala.

Petra (42), Zlínsko