Byl to krásný zimní den a dcera s rodinou jela na dovolenou na hory. Dovolená se jí bohužel protáhla na řadu měsíců a její život dostal netušené obrátky.
Zavírám potichu dveře, abych malou Evičku neprobudila. Moje vnučka má totiž velice lehké spaní. Není na tom psychicky nejlépe. Ve škole říkají, že je příliš roztěkaná, nesoustředěná. Víme to, stejně jako její psycholožka, která se snaží s Eviččinou slabou psychikou něco udělat. Aspoň že mladší Viktor má nervy v pořádku. Teď spí jak dudek, pěkně zachumlaný do deky. Kolikrát stačí usnout ještě dřív, než jim dočtu pohádky. Jen aby Evička zas neměla nějaké noční můry. Vyspat bych se potřebovala také já. Je toho na mě nějak moc. Poslední dobou cítím, že mi nějak docházejí síly. Ale vydržet prostě musím. Dcera s dětmi mě opravdu potřebují.
Sem, tam nějaké hlídání
Nebylo to tak ale vždy. Ještě před dvěma roky jsem pracovala na plný úvazek. Jsem rozvedená a práce mě velice bavila. Měla jsem tam dobré kolegy, se kterými byla zábava. S jednou kolegyní jsme společně dokonce jezdívali na dovolenou. Doma mi dělal společnost malý čtyřnohý kamarád. A pak tu byla rodina mé jediné dcery Mirky. Zdálo se, že má pohodové manželství, které ještě víc stmelily dvě malé úžasné děti. Evička a Viktor. Chodila jsem je, sice málo, ale dost pravidelně hlídat, aby se dcera mohla vrátit po mateřské do práce.
Milovala svou profesi
Mirka vystudovala medicínu a byla úspěšná lékařka. Milovala své povolání, brala ho jako skutečné poslání. Její muž Petr byl technik a Mirce doma se vším celkem ochotně pomáhal. Kdykoli jsem k nim přišla na návštěvu, zdálo se, že jde přímo o ukázkovou rodinku. Malá Evička byla šikovná. Začala chodit do první třídy a učení jí šlo přímo samo. Viktorek byl zase nadšený z kamarádů ve školce. Myslela jsem si, že všechno funguje, jak má. Byla to ale jen moje bláhová představa.
O Vánocích bylo dusno
Vánoce před třemi roky nebyly už jako dřív. Cítila jsem velké napětí. Moje dcera byla zamlklá a zdálo se mi, že s Petrem spolu mají nějaké neshody. Nechtěla jsem ale přisypávat sůl do otevřené rány a raději jsem se na nic neptala. Byly to prostě dost divné svátky. Vycítila to i moje vnoučata a byla také nezvykle a neděcky tichá.
Dcera se mi svěřila
Svátky jsme nakonec nějak přežili a koncem ledna mi jednoho dne zavolala dcera, jestli bychom nemohli spolu zajít na kávu. Hned jsem vytušila, že jde o něco vážnějšího a okamžitě se schůzkou souhlasila. V kavárně při sklence vína mi pak Mirka řekla, že jí byl Petr nevěrný. Prý to ale byla jen chvilková záležitost a oni se to teď snaží nějak překonat. Říkala mi, že nebude snadné mu odpustit, ale že se o to chce pokusit. Prý si vymysleli společnou dovolenou v Rakousku na horách . Vezmou i děti a budou se snažit znovu rodinu stmelit. Zdálo se mi to jako velmi dobrý nápad.
Tragická nehoda
Mirka s rodinou tedy odjela do Rakouska na lyže. Všichni se tam moc těšili a posílali mi odtamtud jen samé nadšené zprávy a krásné fotky na sněhu. Ještě den před jejich návratem mi Mirka volala, byla spokojená a říkala, že se snad všechno obrací v dobré. Moc jsem se už na ně těšila. Na to, jak mi budou vnoučata vyprávět o svých sportovních výkonech. Jenže místo nich dorazila domů zpráva, že nedaleko za hranicemi měli autonehodu. Nejhůře na tom byla Mirka. Ihned jsem se za nimi vypravila.
Nekonečně dlouhý rok
Po prvním šoku,jsme se museli všichni postavit realitě čelem. Mirka měla vážně poraněnou páteř. Strávila téměř rok po nemocnicích a rehabilitačních ústavech. Malá Evička prodělala při havárii velký psychický šok,který nezůstal bez následků. Byl z ní najednou hotový uzlíček nervů a její stav vyžadoval péči psychiatra. Viktor naštěstí vydržel z nás všech nejvíc a byl pro nás ostatní takovým sluníčkem a potěšením. Petr, který havárii zavinil, to vše údajně psychicky nezvládl. Zhroutil se, ale ne doma nebo v nemocnici, ale přímo do náruče své milenky. Zbaběle nás opustil, počítat se s ním už nedalo. Ten první rok jsem to všechno ještě nějak utáhla s dětmi i v práci. Když se ale domů měla vrátit dcera,musela jsem do předčasného důchodu.
Mirka je depresivní
Už dva roky se starám o vnoučata a dceru. S tou mi tedy ještě chodí pomáhat jedna paní. Mirka je totiž na invalidním vozíku a má navíc postiženou i pravou ruku. Není to s ní vůbec jednoduché, protože je hrozně zatrpklá a nešťastná. Petr nám úplně zmizel ze života, posílá jen nějaké peníze na děti, ale ani nestojí o to, se s nimi scházet. Mirka říká, že to tíží černé svědomí. Při té havárii se prý nevěnoval řízení, ale psal SMS své milence. Mirka ho už ani nikdy v životě vidět nechce. Rozpad rodiny, mámin úraz a šok z havárie nejvíc ale odnáší malá Evička. Je psychicky strašně labilní a je otázky kdy a zda se to vůbec zlepší.
Už dál nemůžu
Beru to jako samozřejmost, že se o svoji rodinu starám. Ale opravdu už dál už nemůžu. Před dvěma měsíci se mi udělalo špatně. Evičku to natolik vyděsilo, že zavolala sanitku. Ukázalo se, že jde o slabost z celkového vyčerpání. Rychle jsem se ale naštěstí oklepala. Jenže, co bude příště? Nebojím se tolik o sebe, ale co by si pak počala moje dcera a vnoučata. Jsou na mě zatím dost závislí.
Alžběta (61), severní Morava
