Oproti tomu, co se děje vedle v domě, mám zlatá vnoučata. Vím, že bych měla něco udělat a už se k tomu pěkných pár týdnů odhodlávám. Zatím se odhodlávám. Taky se totiž bojím.
Bydlím na menší vesnici v Jihomoravském kraji, kde každý vidí druhému přes plot pomalu do talíře. Proto vím, co se děje vedle v domě a mám z toho úplné noční můry. S Jaruškou, která tam bydlí, se příliš nepřátelíme, máme každá jinou povahu a nerozuměly jsme si moc ani na základní škole, kam jsme spolu chodily. Respektujeme jedna druhou, občas si přes plot vyměníme pár slov, nějaké výpěstky ze zahrádky, cukr, vajíčka, sůl… co zkrátka tak občas dojde v kuchyni… ale kamarádky nejsme. To ale neznamená, že je mi jedno, co se tam vedle děje. Zvlášť, když z kuchyňského okna mám výhled přímo směrem k jejich obýváku a dozadu na zahradu, kam nikdo z ulice nevidí a nemůže proto zjistit, co je její vnuk Tonda zač.
Toník je celý její syn Antonín v mladším a pořádně zhoršeném vydání. Antonína si Jarka pořídila s nějakým vojáčkem, kterého potkala na výletě v Brně. Tehdy ještě kluci jezdili na vojnu na celé dva roky a umístěnku měli klidně dvě stě, tři sta kilometrů od domova. Psala si s ním, pak přijel na opušťák a jak už to bývá, po devíti měsících se narodil Antonín. Vzpomínám si, jak z toho bylo na vsi pořádné halo, protože ten vojáček si Jarku nevzal a sama holka na vesnici. To víte, lehký to tedy neměla. Vychovávala syna víceméně sama, jen párkrát měla nějakou známost na dálku, občas se někdo objevil u vrátek, ale nikdy s nimi nikdo nebydlel. Škoda, protože jestli Antonín něco opravdu potřeboval, tak pořádně srovnat. Vyrostlo z něho pěkné kvítko – když byl mladší. A pořádný gauner, když se z něho stal chlap. Napřed míval jen takové obyčejné průšvihy, jak divočejší kluci obvykle něco vyvedou. Sem tam okno, kradl ovoce a zeleninu na zahrádkách, nic zásadního. Pak všem zmizel z očí, odstěhoval se do Prahy. Tam se chytil nějaké špatné party, šušká se, že i kolem toho kmotra Mrázka se motal… Nakonec ho zavřeli a od té doby ještě víckrát. Zrovna teď prý zase sedí, ale nikdo to neví s jistotou, jen se to povídá.
Miminko jako překvapení
Musím říct, že kdykoliv hrají v rádiu písničku Slzy tvý mámy šedivý od Olympicu, hned si vzpomenu na Jarku. Ta se tedy kvůli klukovi hrozně nasoužila, jen co je pravda. Ani jsme nikdo netušili, že má Antonín syna, dokud se jednoho dne neobjevila taková hodně vyfintěná strašně hubená slečna. Na podpatcích sotva přešla od vrátkům ke dveřím. Nesla sebou takovou tu dětskou sedačku s miminkem a dlouho se u Jarky zdržela. Jezdila pak docela pravidelně celé roky a Jarka vypadala konečně šťastně. Ta skoro snacha (protože si ji Antonín nikdy nevzal) se jmenovala Zita a vyklubala se z ní docela fajn ženská. Párkrát jsem si s ní povídala. Nikdy jsem se nemohla zbavit dojmu, že se určitě živí nejstarším řemeslem, ale tady u nás na vsi se vždycky chovala zdvořile, podpatky vyměnila za tenisky nebo gumáky, práce na zahrádce jí dělala spíš radost než starost a zkrátka zdálo se, že sem vlastně jezdí odpočívat. Však jí taky Jarka podstrojovala a různě pomáhala – třeba jsem viděla, jak Zita vytahuje z auta koš špinavého prádla a to pak vlaje u Jarky na zahrádce.
Roste pro kriminál
Jediné, co jsem si říkala, že není v pořádku, byl vztah těch dvou k chlapečkovi. Jmenuje se taky Antonín, říkalo se mu Toníček, a tak rozmazlené dítě jsem v životě neviděla. Byl divoký po tátovi a stejně jako on by býval potřeboval tvrdší výchovu, nějaké hranice, aby věděl, co si smí dovolit a co nesmí. Jenže to pořád bylo Toníčku sem, Toníčku tam… Však mě taky už tehdy napadlo, že se to jednou vymstí, až jim kluk přeroste přes hlavu, a to se přesně stalo. Zita bohužel předloni zemřela při autonehodě a od té doby bydlí kluk tady. Je mu šestnáct let a roste pro kriminál. Vyhodili ho už ze druhého učňáku, prý pro šikanu. Takže má základku a prý půjde znovu do školy, ale to není jisté. Zatím se válí celé dny doma a nic nedělá, vídám ho na gauči v obýváku celé hodiny. Co je ale nejhorší je, že jsem si taky všimla, že si z Jarky udělal doslova otrokyni. Skáče kolem něho, nosí mu jídlo až pod nos a zase uklízí nádobí. Posledně se mu něco nelíbilo, tak na ni řval, že je nemožná bába, že neumí ani přichystat „pořádný žrádlo“, že je k ničemu. Plakala pak vzadu na zahradě. Když mu nechtěla dát peníze z důchodu, pořádně ji v kuchyni seřval, stisknul jí zápěstí, muselo to hrozně bolet a plechovku, do které si Jarka dává peníze, jí sebral z ruky. Prý, když nebude „dávat love“ (to jsou výrazy!), že ji zabije. Stejně prý může za to, jaký je jeho táta a že máma umřela (to tedy nevím, jaký by na tom Jarka měla mít podíl), tak ať platí, že jemu je všechno jedno.
Srovnají ho chlapi?
Býval to takový hezký kluk. Jednou jsem mu dala před obchodem lízátko, když jsem kupovala pro svoje vnoučata sladkosti. Tak hezky se na mě podíval… Dneska se mu vyhýbám obloukem. Bojím se, že ublíží Jarce. Vidím, jak se jeho agrese stupňuje, protože si myslí, že si ho nikdo nevšímá. Měla bych nahlásit domácí násilí, ale co oni ho hned nezavřou. Bude na svobodě, dá si dvě a dvě dohromady, kdo ho nahlásil a půjde po mně. Škoda, že není vůbec nikdo, na koho bych se mohla obrátit, protože mámu nemá a táta sedí. Nedávno mě napadlo, že bych to probrala s chlapama štamgastama, co chodí do hospody. Je to taková „rada starších“ naší vesnice. Ti už by ho srovnat dokázali, věřím tomu.
Jiřina K. (69), Most
