Přítelův mobil skrýval odporné tajemství

Total
0
Shares

Každá důvěřivost má svoje hranice a ta moje skončila ve chvíli, kdy jsem se rozhodla prohledat příteli jeho aktovku, kapsy a nakonec i mobilní telefon. Byl to šok.

S přítelem jsem žila skoro deset let a dalo by se říct, že spokojeně. Tvrdit, že náš vztah byl šťastný a bez mráčku, by bylo hodně nadnesené. Ale v určitém věku už člověk umí ocenit i to, co se mu dřív zdálo naprosto samozřejmé, nebo co vůbec neřešil. Tak třeba pomoc v domácnosti. Bez ní jsem se obešla celou dobu, kdy jsem byla vdaná. A to jsem vychovala tři raubíře, neposedné kluky! Můj bývalý totiž zásadně nic doma nedělal. Prý jeho máma také všechno zvládla a to ještě musela topit v kamnech uhlím. Tak co si prý pořád stěžuji!

Seznámení v čekárně

No, dvacetileté manželství vzalo za své, když si ten můj hrdina našel o hodně mladší a o hodně štíhlejší ženušku. Mně ale bylo bez něho stokrát lépe! Kluci sice ještě u mě bydleli, ale nic ode mě nechtěli. Dokonce i uvařili a nakoupili. Vraceli mi všechnu tu péči, kterou jsme jim věnovala. Od rozvodu uplynulo hodně let, když jsem se úplně náhodou, v čekárně na rentgenu, seznámila se svým přítelem. Byl to takový nenápadný chlap, ale plný života. To mi na něm imponovalo hned od úplného začátku. „Mladá paní, co vám budou rentgenovat? Vždyť vy vypadáte tak mladě a zdravě!“ oslovil mě a já se nechtíc musela rozesmát. Cítila jsem se totiž zrovna tak na sto let a bolelo mě snad všechno, co jsem v těle měla. Kosti i klouby, svaly i hlava. Po rentgenování na mě čekal a pozval na kafe k automatu. Bylo to docela romantické, s neznámým pánem upíjet sladké kapučíno a mluvit jen tak o počasí, politice a jídle. To ho zajímalo nejvíc a tak jsem ho pozvala na druhý den na večeři.

Inspirace z detektivky

Začali jsme spolu chodit a později se k nám nastěhoval. Klukům to nevadilo. Byli stejně pořád v práci a tak mi přáli, že mám společnost. Žili jsme si celkem spokojeně, i když nějaká ta hádka občas proběhla. Třeba kvůli dovolené nebo výletu. On by pořád někde cestoval sám, nikdy mě nechtěl vzít s sebou. Jednou, když Radim odešel na nějakou delší večerní vycházku, jsem spokojeně sledovala nějakou detektivku v televizi. Hlavní hrdinka zrovna prohledávala manželovu peněženku a mně, vůbec nevím proč, napadlo to samé. „Co já vlastně o tom svém Radimovi vím? Vždycky někam zmizí a já vůbec nevím kam,“ říkala jsem si v duchu. Potom jsem jako zhypnotizovaná vstala a šla mu prohledat kapsy u jeho oblíbeného manšestrového saka. Potom i sportovní tašku, kterou nosil do práce a nakonec i mobil, který měl k mému překvapení v té tašce.

Neváhala jsem ani minutu

„Asi si ho po příchodu z práce zapomněl vyndat, řekla jsem si polohlasně a hned se podívala, komu volal. Všimla jsem si obrázků, kterých měl plnou databázi, nebo jak se to říká. Chtěla jsem si je prohlédnout, vůbec jsem netušila, že si Radim na telefon něco fotí! Už při první fotce se mi podlomila kolena. Byla na ní mladinká slečna, možná dokonce nezletilá. Nahatá! Vlastně oblečená jen do mašle, co měla na hlavě. Další fotky byla ještě horší. Samé nahotinky v lechtivých polohách! Nejhorší bylo, že vypadaly sotva na patnáct. Hubené holčičky s nohami jako hůlčičky. Zvednul se mi žaludek. Kde to Radim fotil? A k čemu ty fotky potřebuje?…Na nic jsem nečekala. Sbalila jsem Radimovi kufry a zavolala synovi do práce, měl noční, aby rychle přijel vyměnit zámek. S tím sprosťákem už jsem nechtěla mluvit, natož ho vidět! Bez přítele a jeho odporného tajemství je mi líp!

Hana M. (58), Chomutov

Také se vám může líbit