Svého muže miluji, ale rodinu nechci. Bojím se totiž, že budu stejně špatná matka jako byla ta moje.

Moje dětství byl jeden velký horor. Žila jsem sama s matkou, kterou otec opustil těsně po mém narození a už se o nás nikdy nezajímal. Utekl, aby nemusel celé noci poslouchat řvoucího spratka – mě.

Matka se z toho zhroutila a celý život mě obviňovala, že jsem jí zničila lásku. „Kdyby nebylo tebe, on by neodešel. Tys ho vyštvala,“ řvala na mě, kam mi paměť sahá. Pamatuju si, že mě jakou malou nechávala pořád doma samotnou.

Chodila se bavit a dítětem se nedala omezovat. Prarodiče jsem nepoznala, se svou dcerou se nestýkali a myslím, že ani nevěděli, že existuju.

Strašně jsem se sama doma bála, ale když jsem se na mámu věšela a brečela, aby nikam nechodila, odstrčila mě, až jsem spadla na zem. „Mám tě plný zuby, musím někam mezi lidi!“ A tak jsem si nacvičila takový protistrachový manévr.

Nakreslila jsem si tužkou na zeď dvě myši. Měly obrovské kulaté uši, dlouhý ocásek a špičatý čumák. Jmenovaly se Hryzka a Zrzka.

A ty myšky byly celé roky moje kamarádky, které všude vlezly a nosily mi zprávy, co dělá máma, co kamarádka Bětka ze školky, a taky vzkazy od dětí, které byly stejně jako já zavřené samy doma a bály se.

Moje dětské vězení

Samozřejmě, že jsem si všechno vymýšlela, ale vždycky jsem se do svého světa tak vžila, že jsem měla pocit, jako by kolem mě byla spousta lidí a dětí. Máma mě zmlátila, když zjistila, že je počmáraná zeď.

Já ji ale naslibovala hory doly, aby mi tam ty moje myši nechala. Díky nim jsem měla hromadu imaginárních kamarádů a nebyla sama. Dokonce jsem si stvořila i náhradní maminku, která mě hladila a vyprávěla pohádky.

Já doma neměla jedinou knížku, znala jsem je jenom ze školky. Hračky jsem taky neměla, pouze ostříhanou barbínu, kterou matka našla na pískovišti, a pár bábovek s kyblíkem po synovi od sousedky.

Jednou se ale matka překonala a k Vánocům mi koupila velkého plyšového krtka v kalhotkách s kapsami a do nich strčila čokoládové bonbóny. To byly nejhezčí Vánoce v mém životě a s Krtkem jsem spala ještě v pubertě…

Jakmile jsem začala chodit do školy, skončila i ta trocha dětství, kterou jsem měla. K povinnostem školáka přibyla péče o kuchyni, musela jsem dojít na nákup, uklidit, denně mýt podlahu. Taky se k nám nastěhoval strejda Michal.

Musím ale říct, že byl hodnější než máma. Nebil mě a dokonce se mě někdy i zastal. „Nebav se s ní, ona je úplně blbá,“ okřikovala ho, když se snažil si se mnou povídat a já se krčila v koutě jako taška zapomenutých odpadků.

Michal mi koupil moji první opravdovou panenku. Byla jsem štěstím bez sebe a hýčkala si ji jako živou.

Měl lepší než máma

Jednou jsem ji zapomněla na zemi a máma do ní kopla takovou silou, že se jí ulomila noha. Strašně jsem brečela a matka mě ještě seřezala za to, že v bytě dělám nepořádek.

„Nech tu holku, už to přeháníš,“ napomínal ji Michal a ona k němu hopkala a omlouvala se a hned otvírala láhev vína. „Dávej si tu pannu raději někam do koutku,“ radil mi Michal a já ji pak ukládala do postýlky z kapesníků za gauč vedle svých nakreslených myšek.

To byla moje rodina. Ve škole jsem moc nestíhala. Doma se se mnou totiž nikdo neučil, nepomohl mi, a to je pak pro prvňáka těžké. Dnes si nemyslím, že bych byla hloupá, ale chybělo mi zázemí. Děti už psaly, mě ruka moc neposlouchala. A co teprve počty!

Strašně jsem se za sebe styděla – všichni byli lepší než já. Vlastně mě okolnosti utvrdily, že má máma pravdu – jsem blbá a nemožná. Nakonec utekl i Michal. Matka na mě řvala, že mě dá do děcáku, že už jsem jí vyštvala druhého chlapa.

Seřezala mě tak, že jsem byla samá modřina a z nosu mi tekla krev. Byl to takový kravál, že někdo v domě zavolal policii.

Matka mě zavřela do skříně a policajtům tvrdila, že jsem před chvílí odešla za kamarádkou a že se nic tak hrozného nedělo, jen jsem donesla pětku ze školy a ona mi nadávala. Nakonec odešli, asi byli rádi, že nemusí nic řešit.

Dítě hodné opovržení?

V baráku se na mě dívali s lítostí nebo s opovržením. Pro všechny jsem byla „socka“ z druhého patra, jak jsem jednou zaslechla na chodbě.

Jedna sousedka mi občas podstrčila čokoládu, koláč nebo mě pozvala na švestkové knedlíky, jinak mě všichni obcházeli obloukem.

„Pojď Leničko, jsi taková hubená, cos měla k večeři?“ ptávala se, ale já jsem se styděla, takže jsem jí tvrdila, že řízek nebo grilované kuře. Přitom to byly lahůdky, které jsem znala jen podle názvu. Můj domácí režim se po tomto incidentu ještě zostřil.

K večeři jsem dostávala už jen chleba a čaj a měla na starost vzorný úklid celého bytu. Nikde nesmělo být ani smítko, což denně máma kontrolovala s bílou rukavicí. Jakmile něco našla, vařečka měla hody. Když se nastěhoval Dušan, bylo mi třináct.

Byl to noční hlídač, takže jsme se úspěšně míjeli. Skoro se mnou nemluvil, bral mě jako bezejmennou posluhovačku, kterou jsem fakticky byla. Často jsem přespávala u kamarádek. Kolikrát si toho máma ani nevšimla.

„Táhni odtud, kdybych mohla vrátit čas, nikdy by ses nenarodila,“ křičívala na mě. A tak jsem se snažila táhnout, jak to jen šlo. Základkou jsem prolezla s odřenýma ušima a hned o prázdninách po devítce jsem se od matky odstěhovala.

Mým domovem se stala ubytovna. To byla úleva! Už žádné nadávky a sloužení! Vůbec se mi po mámě nestýskalo. Když mi jednou za čas zavolala, nikdy to nebylo jen tak. Vždycky ode mě něco chtěla – peníze, pomoc… Nikdy ji nenapadlo, že by pomohla ona mně. A tak náš kontakt pomalu slábl, až ustal úplně.

Bojím se, že bude stejná

Můj Martin byl o pět let starší, dělal po stavbách a platil si vlastní pokoj na ubytovně. Já začala v kantýně mýt nádobí. Pro normální šestnáctiletou holku by to byl horor – ale já? Pohoda, klídek. Vždyť jsem byla za služku celý život a tady mi za to platili!

S Martinem dnes žiju patnáct let a máme se stále rádi. Ani nemůžu uvěřit tomu, že se mi podařilo hned napoprvé najít takového chlapa. Konečně cítím, že mě má někdo rád a záleží mu na mně. Je to úžasné, tohle jsem v dětství nikdy nepoznala.

Ze dvou platů jsme se dokonce zmohli na malý byteček – můj vlastní, ze kterého mě už nemůže nikdo vyhodit! Ten pocit je opojný a já si naše hnízdečko krásně vyšperkovala záclonkami, kytkami a obrázky na stěnách.

Byla bych fakt šťastná – nebýt jedné podstatné věci. Martinovi bylo čtyřicet a chce dítě. „Lenko, co kdybychom si pořídili sviště,“ říká mi už několik let stále dokola.

„Prosím tě, to raději psa,“ smála jsem se a před třemi lety mu pořídila k Vánocům malou čivavu. Má ji rád, ovšem ze svých plánů neustoupil. Já mám ale z představy dítěte a neustálého mumraje kolem něj panickou hrůzu. Vůbec v sobě necítím mateřské pudy.

Když nějaké brečí v tramvaji, jsem z toho tak nervózní, že raději vystoupím a počkám na jinou. Pořád vidím ty dvě nakreslené myši, co jsem měla v dětství za postelí, a mou matku, jak mě ponižuje a tahá za vlasy po podlaze.

Vždyť já nevím, jak se má správná máma chovat! Nechci, aby moje dítě zažilo to, co já. Na mateřství se prostě necítím. Co mám dělat? Bojím se, že se se mnou kvůli tomu Martin rozejde. A to by byl můj konec!

Lenka K.(36), Ostrava