Když mi děti ke kulatinám pořídili počítač, myslela jsem, že se zbláznili. Ale jen díky těm novým technologiím se stal snad zázrak a já našla Václava.
Václav mi právě oznámil, že se mu podařilo sehnat krásný stromek. Smál se do telefonu celý nadšený, jak malý kluk. Určitě mu přitom také tak září oči. Úplně ho vidím před sebou. Ten jeho klučičí pohled v očích samé rarášky. Tak si ho pamatuju z dětství, když jsme ještě bydleli v jedné rodině.
Starší bráška
Když jsem se narodila, bylo Václavovi dva roky. Byl to můj nevlastní bratr. Můj otec byl rozvedený a Václava dostal do péče. Jeho matka se totiž o něj odmítla starat. To všechno jsem se dozvěděla až mnohem později. Ale od chvíle, co jsem začala vnímat svět kolem sebe, byl v něm Václav. Můj ochránce a kamarád. Od samého začátku jsem si ho zamilovala, respektovala ho a byla na něj pyšná. To tehdy, když jsem se před kamarádkami ve školce a později ve škole naparovala, že mám staršího bráchu.
Naše dětství skončilo
Bohužel naše krásné dětství nemělo příliš dlouhého trvání. Doma, co mi paměť sahá, byly mezi rodiči neustálé hádky. Moc jsme to s Václavem nechápali, ale bylo nám z toho úzko. Většinou jsem si k Vaškovi zalezla do postele a tam jsme napjatě čekali, kdy se ta bouře přežene. Někdy to trvalo celé hodiny. A jednoho dne jsem přišla domů ze školy a táta tam nebyl. Odešel i s Václavem a já zůstala s mámou sama. Naši se rozvedli a já tátu i Vaška vídala jen v soudem určený čas. A i to mělo brzy skončit.
Odjez bez návratu
Vašek se dostal na průmyslovku a mě čekala devátá třída. Táta nám chtěl udělat hezké prázdniny u moře v Jugoslávii. Na chvíli se trochu pootevřely hranice a cesta k Jadranu byla o něco málo složitější. Jenže moje matka řekla ne. Jakoby něco tušila, prostě mě s otcem a Vaškem na prázdniny nepustila. Byla jsem z toho hrozně smutná, ale vůči máminýmu rozhodnutí také naprosto bezmocná. Rozloučila jsem se s tátou i bratrem a doufala, že mi vše po návratu budou vyprávět. Jenže žádný návrat se už nekonal.
Čekala jsem marně
Čas prázdnin rychle utekl, já nastoupila do školy a táta s Vaškem pořád nikde. Nepřijeli v očekávanou dobu a ani se neozývali. Přepadl mě hrozný smutek. Měla jsem o ně hrozný vztah a nevěřila jsem mámě, která mi říkala, že emigrovali a že to tušila. Kdybych prý jela s nimi, tak už by mě nikdy v životě neviděla. Kéž bych mohla s nimi odjet, říkala jsem si tehdy. A mámě jsem začala zazlívat, že mě nepustila.
První zpráva po roce
Teprve za rok mi přišel od Vaška první dopis. Psal, že teď žije s v Torontu. Prý se už asi nikdy neuvidíme. Psal, že mu chybím, stejně i jeho kamarádi, ale že je to tam na druhé straně fantastické. Ten dopis mě strašně rozhodil. V první chvíli jsem se chtěla sebrat a utéct jen tak s ruksakem na zádech do té svobody, tam za Václavem a tátou. Naštěstí jsem včas pochopila, že by to nebyl jednoduché, lépe řečeno, že je to ve skutečnosti vlastně nemožné. Přepadl mě strašlivý smutek. Trápila jsem se mnoho měsíců. Moji bolest ještě zvyšovala ta skutečnost, že už jsem nikdy od Václava žádný dopis nedostala. Já mu sice psala pravidelně, ale nikdy nepřišla žádná odpověď.
Život šel dál
Chvíli mi to trvalo, než jsme tu bolest překonala. Nakonec jsem ale dostudovala, objevil se Zdeněk, můj manžel a život najednou dostal docela jiný spád. Se Zdeňkem jsme se odstěhovali až na druhý kkonec republiky, kde měl dobrou práci. Já byla několik let doma s našimi třemi dětmi. A byla jsem celkem spokojená. .
Setkání po letech
Teprve teď v důchodu jsem tedy dostala počítač a měla dost času hledat v sítích. Neuvěřitelné se stalo skutkem a já objevila svého Václava. Brzy po prvním počítačovém kontaktu se rozhodl, že za mnou přijede. Žil nyní ve Francii. Domluvili jsme se, že si uděláme takové Vánoce, jaké jsme znali z dětství. Byla jsem šťastná, že jsme se našli a že se rozhodl týden tady zůstat. Měla jsem ještě schované staré ozdoby. Jenže Václavovi se najednou udělala nevolno. Posadil se do křesla. A jediné, co ještě stihl říct bylo: „Přál jsem si jednou umřít doma.“ Jeho přání se splnilo. Ale mi si nestihli říct tolik podstatných věcí.
Blažena D. (67), Dobříš
