Takový Štědrý den nikdo nečekal. Dcera své první dítě porodila o mnoho týdnů dříve. A bylo pro nás ještě větší překvapení, že přivedla předčasně na svět děti dvě.
Kačenka se narodila na Štědrý den společně se svým bráškou Lukášem. Takto brzy a nečekaně přišli na svět po odběru plodové vody, který dcera absolvovala. Kačenka byla téměř o polovinu menší než Lukášek, její váha činila zoufalých 620gramů. Lékaři nás okamžitě připravili na to, že s holčičkou nebude vše v pořádku. Byly to ty nejdivočejší Vánoce, jaké jsem prožila. Už nikdy bych nechtěla zažít ten stres a strach znovu, i když se nakonec obavy lékařů naštěstí ukázaly jako liché. Kolotoč štěstí i neštěstí byl na Štědrý den před dvěma lety neodvratně spuštěn…
Drtivá rána osudu
Porod začal a dětičky musely ven císařským řezem. Přestože byla Kačenka tak maličká, ukázala se nakonec silnější než Lukáš , který na následky všech poškození a předčasného narození po dvou dnech zemřel. Všechny nás to dostalo do kolen. Dcera byla vyčerpaná a zdrcená, nebylo to ale nic proti tomu, jak vyváděl zeť. Takovou hromádku deprese jsem do té doby neviděla. S jeho matkou jsme se musely střídat u něho doma a hlídat ho, aby si něco neudělal. Celé noci prochodil po bytě, mlčel a zíral nejen z okna, ale i do zdi. Nakonec ho pohltila zoufalost a apatie, která nevěštila nic dobrého. Prášky na spaní odmítal, a tak se na něm začalo podepisovat i nevyspání. Naštěstí měl mezi svátky volno v práci, nevím, jak by to dával v zaměstnání. Musela jsem se obrnit pozitivní energií a stát se i psychologem. Když jsem nezpracovávala zetě, seděla jsem v nemocnici u dcery. Tajně jsem brečela v koupelně nebo na záchodě, aby to nikdo neviděl.
Statečná bojovnice
Kačenka, to malinké nic, které nebylo v inkubátoru téměř vidět a které zatím človíčka pomalu ani nepřipomínalo, byla tím, co nás v té chvíli drželo nad vodou, abychom se z toho, co se stalo, nezbláznili..Museli jsme tu být pro ni a bojovat s ní. Pro mě osobně byl další velikánskou podporou můj manžel, který mě nenechal padnout na kolena. A taky rodiče našeho zetě, kteří se ukázali jako velcí pomocníci a přátelé do nepohody. Až do té doby jsme se moc nevídali a ani nemuseli, boj o naši společnou vnučku nás ale spojilo a učinilo nejlepšími přáteli na zbytek života. Kačenka byla po narození zaintubovaná a slabounká. Nikdo nám nedokázal říct, co bude za hodinu, natož jestli má šanci na přežití. Vzpomínám si, že jsme pořád chtěli, aby nám někdo řekl, jestli už je z nejhoršího venku, ale na to jsme si počkali ještě hodně dlouhou dobu…
Čekání na kousek naděje
Desátý den po narození udeřila infekce. Vzhledem k rozměrům Kačenčina tělíčka a naší zkušenosti s Lukáškem jsme se báli každého zazvonění telefonu a bezmocně čekali, jestli začnou zabírat antibiotika. Ta naštěstí zafungovala rychle a malá tu těžkou zkoušku opět zvládla. Další týden se ale potvrdila bronchopulmonální dysplazie a začala nám kortikoidová kůra. Večer jsem se modlila, aby byla Kačenka stále tak statečná bojovnice. Dceru jsme už měli doma, ale každý den ráno jsme ji vezli do nemocnice, a večery se vracela psychicky vyčerpaná. Nestěžovala si, ale já to na ní poznala. Ani slovem jsme si doma nepřipustili, že by to mohlo dopadnout špatně. Mluvili jsme jen pozitivně. Bylo to ale hrozně vysilující. Měsíc po narození zkusili lékaři Kačenku odintubovat, na hodinu nebo dvě, než se unaví. My všichni jsme tam byli a čekali, jestli bude dýchat sama aspoň chvíli. Ale ona všechny neskutečně překvapila. I lékaře. Začala sama dýchat a k intubaci se už nevrátila. To byla velká naděje. Pořád jsme se ale vnitřně báli, aby se to nezvrtlo.
Konečně v náručí!
Přesunuli nás na oddělení JIP, a my všichni měli radost, že jsme pokročili dál… Pak už jsme se nemohly dočkat, až Kačenka dosáhne na 800 g a dcera si ji bude moct pochovat. Až do té doby záviděla maminkám, které si svoje drobečky mohly vzít do náručí, lépe řečeno přitisknout na prsa. Začátkem února se konečně dočkala a držela svoji holčičku poprvé v náručí. Byl to nádherný pocit, i když hodně smíšený s obavami. Ale na poprvé jim to šlo spolu nádherně a my byli konečně aspoň v jednom ohledu spokojení. Asi 14 dní na to ale zaútočila další infekce, tentokráte močových cest, a my se báli zase. Ta se držela poněkud déle. První antibiotika vůbec nezabírala, a my začali propadat opět panice . Já tedy víc, manžel vždy věřil v dobrý výsledek a uklidňoval mě, že to dobře dopadne. Musela jsem obdivovat dceru,, jakou sílu v sobě nacházela. Lékaři nasadili další antibiotika, a ta konečně začala zabírat. Trvalo ale asi 2 týdny, než se Kačenka infekce zbavila úplně. Byl to nekonečný boj o život naší jediné vnučky, která se nechtěla dát. A příroda, jak se říká, miluje statečné a někdy dokáže pro ně udělat výjimku nebo dokonce zázrak.
Dárek k narozeninám
A opravdu se zázrak stal. Najednou bylo vše v pořádku. Nemohli jsme se dočkat, až Kačenku přesunou z JIPu na normální lůžkové oddělení. Ne, že by se tu o ni nestarali dobře, to naopak, ale za tu dobu, co byla na JIPu se na jejím pokoji prostřídalo mnoho dětiček, které vzápětí mířili na oddělení následné péče, a Kačenka stále nic. Nakonec jsme se ale taky dočkali. Jednoho dne jsme se mezi dveřmi s dcerou dozvěděly, že je Kačenka přestěhovaná. Konečně! Byly jsem v tu chvíli nejšťastnější na světě. Byl to totiž už jen krok domů… Pak už se vše hnalo jen a jen k lepšímu a my jsme byly po 4,5 měsících od narození propuštěny. Přesně na zeťovy narozeniny. Moc si toho považoval! Ten den jsme přijeli do nemocnice třemi auty, Já s manželem, dcera se zetěm a jeho rodiče s mladším bratrem. Nesli jsme si Kačenku slavnostně domů, točili to, fotili, lidé, co chodili kolem, nechápali, proč s tím děláme takový „ohňostroj“. Oni ale vůbec netušili, jak dlouho jsme na tu chvíli čekali a co všechno jí předcházelo…
Co bude teď dál?
Odvezením Kačenky domů rozhodně vše neskončilo. Začala celá řada různých vyšetření, které musela absolvovat. S každou další návštěvou lékaře jsme s napětím čekali, co bude? Stále jsme měli na srdci a v hlavě nepříznivou prognózu lékařů, že to dítě nebude nikdy zcela v pořádku. Po neurologické stránce je ale Kačenka naprosto v pohodě.. V růstových křivkách se také přibližuje „normálně“ narozenému dítěti , a to rychleji ,než by musela. Takže i když je drobnější, výškově dosahuje na svůj korigovaný věk. Co se týče psychologie, tam je v některých oblastech, jako je komunikace, dokonce napřed. V jemné motorice ale malinko zaostává – ale to ani dětičky narozené v běžném termínu se nevyvíjí všechny stejně. Takže z toho si nikdo z lékařů také nic nedělá. Jinak nás sledují také na nefrologii kvůli infekci, kterou Kačenka prodělala ještě v inkubátoru, ale i tam máme zatím vše v pořádku. Vnučka je velice živá a neúnavná. Velice rychle se učí. Samozřejmě se nejlépe chytá toho, co by se učit ani nemusela, takže nás rozesmívá svými hláškami poměrně často. Ona je prostě ten nejkrásnější vánoční dárek, který jsme dostali, a snad bude po celý život tak úžasně chráněná anděly, jako tomu bylo při jejím narození a prvních půl roku života. Máme živé, naprosto normální dítě, ze kterého jsme každý den odrovnaní, ale šťastní, že ho máme!
Anna (57), Chomutovsko
