Ta ženská se jmenovala Nina a byla rozhodnutá zničit mi život. Řekla jsem si, že to nevzdám bez boje.
Vrabci na střeše si už štěbetali, že je mi můj manžel nevěrný, věděli to úplně všichni, jen já stále nic netušila. Nebo spíš jsem to nechtěla vědět. Choval se podezřele, to je pravda, ale já jsem před tím zavírala oči. Bylo to tak lepší. Stále ještě zbývala naděje, že jsem si to hrozné podezření vykonstruovala a že ty jeho služební cesty, záchvaty na chlapa až nebývalé čistotnosti, okamžiky roztržitosti či komické postávání před zrcadlem, že je to všechno jen nevinná shoda okolností. A pak jednoho dne přiletěla, ano, to je to správné slovo, přiletěla moje sestra. Připomínala rozzuřené tornádo. Nechápala jsem, proč se tak mračí. Bylo pěkné sobotní ráno. Když jsem své starší a mnohem temperamentnější sestře otevřela dveře bytu, vychrlila na mě: “Kde máš manžela?” Nechápala jsem, o čem to mluví. Zírala jsem na ni jako na zjevení. Pokrčila jsem rameny: “No přece na služebce. Co blázníš?” Ječela na mě: “Tak na služebce, jo? Jak můžeš být tak strašně naivní?” Teď, když už to přede mnou někdo skutečně vyslovil, jsem věděla, že je to pravda. Svezla jsem se na židli a chtělo se mi umřít. Sestra mi přinesla sklenici vody.
Rozveď se!
Prudce oddechovala, pozorovala s přimhouřenýma očima, jak hltavě piju, a mírnějším hlasem podotkla: “Někdo ti to už prostě musel říct. Nemohla jsem se už koukat na to, jak si z tebe všichni dělají srandu.” Sklopila jsem oči. Moje sestra Gábina byla vždycky mnohem průbojnější a energičtější než já. Ta by si žádné podvádění líbit nenechala. Udělala by z bytu kůlničku na dříví a nevěrníka by vyhodila oknem.
“Jak jsi to jen mohla dopustit?” zeptala se nevěřícně. Hluboce jsem se zamyslela. Nevím, opravdu nevím. Tehdy mi bylo dvaatřicet let, byla jsem čtyři roky vdaná za Roberta, svou životní lásku, a nějak mě prostě nenapadlo, že by byl schopen vést druhý život, o němž by mi nic neřekl. Že má tajemství. To se nemělo stát. Moje sestra Monika, která neměla vůbec žádné sklony k diplomacii, mi řekla: “Rozvedla bych se s ním. Tohle se neodpouští.” Poctivě jsem se nad jejími slovy zamyslela. S tím výsledkem, že si něco takového zkrátka nedovedu představit. Prostě jsem za nic na světě nechtěla o Roberta přijít.
Co teď uděláš?
Ten večer se Robert nějakým zázrakem objevil doma. Řekla jsem mu, že ode dneška nebudeme chodit kolem horké kaše, protože už všechno vím. Bála jsem se, že bude zapírat, ale bála jsem se i toho, že řekne pravdu. Bylo mi hrozně, pekelně. Robert naštěstí nezapíral. Sedl si ke stolu a vyhrkl: “Neplánoval jsem to. Vím, že ti ubližuju. Ale jsem v tom až po uši a bojím se, že to nedokážu ukončit.”
Tak to opravdu nebylo dobré. Skutečnost se ukázala ještě horší, než jsem očekávala. Mrazivě jsem se optala: “Dobře, a co teď uděláš? Odstěhuješ se?” Mlčky zavrtěl hlavou. Zjevně se nechtěl vzdát ani jedné z nás. Trápil se, ale co to bylo proti tomu, jak jsem se trápila já! Hlavně jsem se snažila nebrečet. Řekla jsem mu, že se časem bude muset odstěhovat, protože na to nemám nervy, a šla jsem si lehnout do obýváku. Myslela jsem si, že budeme plánovat miminko, a ne… rozvod.
O deset let starší
Nedokážu říct, kolik nocí jsem proplakala, ale bylo jich hodně. Musela jsem ovšem chodit do práce, která vyžadovala soustředění, pracovala jsem totiž jako mzdová účetní. Tehdy jsem měla opravdu strach, abych neudělala nějakou chybu. Kolegyně se na mě tak divně dívaly a ptaly se, co je se mnou. Tak jsem se jednou v denním světle odvážně podívala do zrcadla a zděsila jsem se. Vypadala jsem o deset let starší. A byla jsem neuvěřitelně zanedbaná. Zrcadlo ukázalo stárnoucí ženštinu s neučesanými, rozježenými vlasy, šedivým zmačkaným obličejem a obrovskými kruhy pod očima, oči měly červenou barvu. Jedno z nich zřetelně cukalo. Když jsem, otřesena tím, co jsem viděla, vycházela z toalety, kolegyně, kterou jsem potkala na chodbě, se mě zeptala, jestli nejsem nemocná. To byl poslední hřebíček. Rozhodla jsem se, že když už nejsem schopna udělat něco kloudného se svým životem, zapracuji alespoň na svém vzhledu.
Kdo to byl?
Několik dní nato jsem se objednala do kadeřnictví. Vedle v oděvech jsem si poté koupila nové letní šaty a začala jsem se zase líčit. Dost jsem tehdy zhubla, ale ne tak, abych vypadala vychrtle, jen tak akorát. Zírala jsem na sebe, jak mi to sluší. Toho utrápeného výrazu jsem se sice nezbavila, ale jinak to bylo docela dobré. Po dlouhé době jsem byla spokojena s tím, jak vypadám. Ještě jsem to doplnila letními střevíčky s vyšším podpatkem. Hned mi ten život připadal hezčí, než byl ve skutečnosti. Když jsem pak spokojeně připlula domů, otevřel mi Robert. Prohlédl si mě, do očí se mu vloudil divný výraz, a povídá: “Tobě to sluší.” Vypadal čím dál zachmuřeněji. “To je snad dobře, ne?” odpověděla jsem. Vtom se ozval telefon. Robert k němu přiskočil, zvedl sluchátko, několikrát zvolal: “Haló? Haló? Kdo to je?” Pak sluchátkem praštil zpátky do vidlice a houkl: “Kdo to byl?!” Pokrčila jsem rameny. “To bylo pro tebe!” zařval. Upřímně jsem se podivila. Jak mám vědět, pro koho ten hovor byl, když ten dotyčný na druhém konci drátu beze slova zavěsil? Robert ještě jednou zařval: “Kdo to byl?” Potom si vzal bundu a práskl za sebou dveřmi.
Tajemný milenec
Pustila jsem si televizní seriál a otevřela bonboniéru, nadbytečných kilogramů jsem se bát nemusela, byla jsem hubená jako lunt. Když pak zase někdo telefonoval, vymrštila jsem se z křesla a rychle vzala sluchátko. Byla to sestra. Smála se a říkala, že schválně volá tomu padouchovi, čímž myslela mého muže, a hned to zavěsí, aby si myslel, že mi volá nějaký tajemný milenec. To mě rozčililo, nelíbilo se mi to. “Hned toho nech,” požádala jsem ji. “Je to hloupé, nechci, abys to dělala.” Ujistila mě, že bude telefonovat dál, aby toho padoucha vytrestala. Praštila jsem telefonem. Ve vzteku jsem snědla celou bonboniru a vzala jsem si ještě navrch prášek na spaní, protože jsem už několik nocí nezamhouřila oka. Když jsem usínala, napadlo mě, že mám příšerného manžela a bláznivou sestru a že jsme opravdu děsná rodina.
Krčila jsem rameny
Koupila jsem si ještě jedny šaty i boty, abych vylepšila svůj vzhled. Začalo mě bavit, jak to manžela znervózňuje. Navíc jsem měla pocit, že se zdržuje doma častěji než dříve. A protože moje sestra i přes můj zákaz sem tam zatelefonovala a ihned pak položila telefon, jako by byla můj záhadný milenec, Robert šílel vzteky. “Takže ty někoho máš?” štěkal na mě. Jen jsem krčila rameny a tvářila se tajemně. Robert pobíhal po bytě a vyl jako pes, který má vzteklinu. A když jsem se pak vrátila domů později a v povznesené náladě, protože kolegyně v práci měla narozeniny, obvinil mě z nevěry. Musela jsem se smát, i když hořce. “Myslela jsem, že nevěra je tvoje parketa,” syčela jsem na něho. Zařval, že se s Ninou – takže se jmenovala Nina – před týdnem rozešel. Patrně k tomu skutečně přispěly i telefonáty mé sestry a moje dvoje nové šaty. Brzy nato jsem otěhotněla, takže Nina měla smůlu.
Marie S. (55), okolí Kutné Hory
