Probudil mě děsivý sen. Svou holčičku jsem zastavila v poslední chvíli před smrtelným nebezpečím.

K tomu letnímu pobytu jsem se nechala zlákat kamarádkou. Byl to ozdravný pobyt pro postižené děti, a já v něm měla zajistit večery s cvičením a meditací pro maminky a babičky, aby si od svých nelehkých povinností odpočinuli.

Svou malou dceru Kristýnku jsem vzala sebou. Zabydleli jsme se na zámku s velkou zahradou. Byl využívaný jako ubytovna, a podle toho vypadal – zanedbaný, ponurý a smutný. Ke cvičení jsem vybrala rozlehlý prázdný sál.

Tak hrozný večer s meditací jsem v životě nezažila. Dospělí, zcela vyčerpaní svými handicapovanými blízkými, se snažili uvolnit se a meditovat, zatímco jejich děti vedle nich šílely. Nikdy jsem něco podobného nezažila, ačkoliv s postiženými lidmi běžně pracuji. Bylo to jakési jejich davové běsnění.

Vnímaly nebezpečí?

Jak jsem je tak sledovala, najednou mě napadlo, že se chovají stejně, jako zvířata v lese, když se v jejich blízkosti ocitne nebezpečný predátor. Tito „jiní“ lidé umí údajně vnímat duchy.

Zkusila jsem vést slovně meditaci a zároveň se soustředit na prostředí, v němž jsme cvičili. Víc a víc jsem nabývala dojmu, že tam skutečně nejsme sami, že v pokoji s námi „něco“ je. Neviditelného a nebezpečného, a ty děti to cítily. A bály se.

Po cvičení mi moji domněnku potvrdila moje dcera. Přišla ke mně a pošeptala mi.

„Maminko, když jsem ležela na zemi a cvičila, slyšela jsem, jak mi někdo šeptá do ucha.“ Za dcerou byla pouze zeď a kolem ní nikdo, kdo by mohl tiše mluvit tak, aby to ostatní neslyšeli.

Lákala dceru do jezera

Tímto zážitkem to ale neskončilo. Tu noc jsem měla hrozné sny. Opakovaně v nich figurovala zlatovlasá holčička v dlouhé bílé košilce. Vylezla z jezírka na zámecké zahradě a chtěla si hrát s mou dcerou.

Celou noc jsem nedělala ve snech nic jiného, než že jsem dceru hledala po zámku, ve všech jeho zákoutích, i po zahradě, a vždycky jsem ji našla v přítomnosti téhle bledé dívky. „Chci Kristýnce ukázat, kde bydlím. Můj pokojíček,“ řekla vždycky.

Ale já cítila, že to není dobře, a dceru jsem dále nepustila. Jenže za chvíli tomu bylo stejně. Několikrát jsem se za noc probudila, a jakmile jsem zase usnula, sen plynule navázal a pokračoval.

Hlídala jsem do svítání

Když jsem dceru nakonec hledala hodně dlouho a celou mou duši posedla tíseň a strach a já ji našla ve chvíli, kdy ji ta holka vedla do jezírka, vyskočila jsem z postele a už neusnula. Seděla jsem v křesle až do rána.

Dcera spala neklidně, po zbytek noci sebou házela a občas něco promluvila. Nebylo ji sice rozumět, ale jednoznačně se s kýmsi dohadovala, a ten ji neodbytně přemlouval. Po zbytek pobytu jsem už dceru hlídala jako oko v hlavě a v den odjezdu se mi velmi ulevilo.

Bylo by zajímavé nahlédnout do místního archívu, jestli se v jezírku na zámecké zahradě neutopila kdysi nějaká přibližně desetiletá zlatovlasá holčička.

Lenka (47), Přerov