Když jsem uviděla před našimi dveřmi stát vnučku Ivu s kufrem, hned mi bylo jasné, že je něco hodně v nepořádku. To, co jsem se měla dozvědět, mě srazilo na kolena.
Můj děda byl tyran. V rodině se o tom nikdy otevřeně nemluvilo, obrázek jsem si udělala až v dospělosti, z občasných zmínek maminky a babičky. Myslel jenom na sebe, měl řadu milenek, na rodině škudlil až do krajnosti, přesto muselo být všechno perfektní a po babičce chtěl, aby vypadala jako ze žurnálu.
Našla jsem si hodného muže
Jeho syn, náš táta, byl pravým opakem dědy. Laskavý, přející, vždycky jsme pro něj byli na prvním místě. Na své dětství dodnes ráda vzpomínám. Doma panoval klid, rodiče se měli rádi. Měla jsem v nich skvělý vzor a myslím, že i díky tomu, jsem si dokázala vybrat dobrého manžela. Vdávala jsem se ve dvaceti, po dvou letech se nám narodil syn Igor.
Pro syna jsme udělali všechno
Zůstali jsme u jednoho dítěte. Oba jsme pracovali, manžel jezdil často na služební cesty a chtěli jsme se Igorovi věnovat, jak nejlépe jsme mohli. Někdo by možná řekl, že jsme synka prostě rozmazlili. Ale podle mě je jádro problémů někde hlouběji. Už odmala měl svou hlavu, a když něco chtěl, prosazoval si to křikem, citovým vydíráním a později i obratným manipulováním lidmi v okolí. Je pravda, že jsme mu s manželem leccos odpustili. Ve škole patřil mezi nejlepší žáky, měl úspěchy i ve sportu. Když přišel do puberty, zjistila jsem, že pro děvčata má velké kouzlo. Překvapovalo mě to, protože se k nim choval přezíravě až arogantně, a to se mi moc nelíbilo. Tehdy mě poprvé napadlo, že v sobě má něco z mého dědy. Takový ten povrchní šarm, pod kterým se skrývá vypočítavost a bezcitnost.
Našel si ženu
Po vysoké začal chodit s Mirkou. Byla to nádherná holka, všichni mu ji záviděli, ale on se tvářil, jako by bylo samozřejmé, že si vybrala zrovna jeho. Na to, jak byla úspěšná a oblíbená, byla však dost nejistá a já si říkala, že to s Igorem dlouho nevydrží. Ale oba mě překvapili, za rok poté, co se seznámili, byla svatba. Rodiče Mirky byli oba lékaři, věnující se hlavně kariéře. Její otec se k ní moc dobře nechoval, vadilo mu, že je dcera pouhá účetní a dával jí to pěkně najevo. Když jsem na svatbě viděla, jak s ní jedná, začalo mi docházet, proč jí Igorovy způsoby nevadí.
Odstěhovali se
Po svatbě se mladí odstěhovali do Prahy. Vídali jsme je jednou za čas. Zdálo se, že jim to v manželství v mezích možností klape. Narodila se Iva, za dva roky po ní Adam. Mirka byla s dětmi doma, byly pro ni vším a lepší mámu jsem snad neznala. Občas se mi zdála trochu smutná a přepadlá, ale nikdy si na našeho syna nestěžovala. Teprve, když děti povyrostly, občas jsem se od nich jen tak mezi řečí dozvěděla, že se rodiče hádají a všechno není tak ideální, jak na první pohled vypadá. Z Mirky jsem ale nic nedostala.
Byla vyhublá
Vnoučata rostla, Mirka začala chodit do práce, a protože všichni měli málo času, jezdili k nám jen zřídka. V posledním roce před její smrtí u nás byli jen třikrát. Iva už končila gymnázium, Adam chodil na průmyslovku. Při jejich poslední návštěvě jsem se Mirky zhrozila. Byla bledá, strašně hubená a vypadala opravdu špatně. Snažila se to zlehčovat, že prý jde jen o nějaké ženské problémy. Syn neříkal nic, tvářil se, že se ho to netýká.
Volal nám, že zemřela
Zdálo se mi, že vnučka má něco na srdci, ale s ničím se mi nesvěřila. Za dva měsíce nám pak syn zavolal, že Mirka zemřela. Prý náhlé selhání organismu. Neznělo to, jako by ho její smrt nějak zasáhla. Oznámil nám, kdy bude pohřeb a dříve, než jsme mu stačili nabídnout pomoc, řekl, že před pohřbem jezdit nemáme, protože děti potřebují klid, aby se se smrtí matky vyrovnaly.
Vnučka utekla
Mirku jsem měla hodně moc ráda a můj muž také. Proto se nás nepříjemně dotklo, jak chladně se náš syn k jejímu úmrtí postavil. Po pohřbu se Igor odmlčel. Na naše dotazy po telefonu odpovídal, že jsou všichni v pořádku. Když jsem volala Ivě, měla jsem pocit, jako bych mluvila s Mirkou. Byla stejně vyhýbavá a ustrašená. Zato Adam se zdál být v pohodě, možná až moc. A pak najednou, jednoho dne, se před našimi dveřmi objevila Iva s kufrem.
Krutá pravda
„Babi, mohla bych u vás zůstat…?“ bylo první, na co se mě zeptala. Samozřejmě, že jsem jí řekla, že ano. Vzala jsem ji dál a uvařila čaj. Chvíli mlčela, oči jí plavaly v slzách a pak začala mluvit. Přiznala mi, že otec, náš syn, Mirku týral. Choval se k ní hnusně, ponižoval ji, podváděl ji. Ale ona, místo toho, aby od něj odešla nebo se někomu svěřila, to všechno mlčky trpěla. Křičel na ni, že je stará, tlustá, že se chová jako hysterka a že pro něj není dost reprezentativní. Mirka se sesypala. Iva ji přesvědčovala, ať tátu vyhodí, ale ona byla úplně mimo. Začala hubnout, brala prášky na spaní i na povzbuzení. „Já vím, že je to i moje chyba. Měla jsem vám to všechno říct, ale nechtěla jsem jí ještě víc ublížit,“ plakala Iva.
Neznáme se k němu
Bylo mi, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž. Chudák Mirka! A co si musela prožít naše ubohá vnučka! Věděla jsem, že je syn bezcitný, ale tohle bylo moc. S manželem jsme uvažovali, že na něj podáme trestní oznámení, ale právník nám to rozmluvil. Vnučka samozřejmě žije u nás. Se synem jsme přerušili veškeré styky a vydědili jsme ho. Ale nic z toho bohužel naší milované snaše život zpět nevrátí.
Hana L. (64), střední Čechy
