Přežít vlastní dítě je naprosto šílené. Bohužel naši rodinu to poznamenalo jednou provždy. Teď se blíží Vánoce a nás všechny děsí, jak tohle vydržíme.
Je 2. listopadu, Dušičky, pošmourno, nevlídno. Na kraj padla hustá mlha a pod nohama nám klouže spadané mokré listí. Cesta na hřbitov je nekonečná. Každým krokem nám všem nohy těžknou a my jdeme stále pomaleji a pomaleji. Už je to skoro rok, co jsme tudy kráčeli jako rodina poprvé bez Jendy. Ne, že by se chtěl z návštěvy hrobu mých prarodičů a své babičky ulít. Jít s námi prostě nemohl, protože to byl jeho vlastní pohřeb.
Jeník byl nejmladší
Měla jsem tři syny. Jako schůdky hezky po roce po sobě. Bylo to s nimi někdy dost náročné, protože se neustále o něco přetahovali, dohadovali. Ve skutečnosti se ale měli moc rádi a byli velmi poslušní všichni tři. Jeníček byl tak trochu mazánek. Nejmladší, ale uměl se vždy ozvat a prosadit. I když máma miluje všechny své děti, každého má ráda trochu jinak a někdo musí být ten nejmilejší. Pro mě to byl Jenda.
Citlivá duše
I když byl ve všem docela úspěšný, vystudoval, uměl se prosadit v zaměstnání, byl ve skutečnosti velice citlivá duše. Nevypadal na to, ale já věděla jak snadné je ho zranit. Byl trochu jako porcelánový panáček, který se snadno může rozbít a rozsypat. Měli jsme spolu krásný vztah a moc jsme si rozuměli. Byla jsem moc šťastná, když si našel Zuzanku. Tohle děvče se k němu náramně hodilo. Před rokem se zasnoubili a já se těšila, že bude brzy svatba.
Měli velké plány
Jenda a Zuzanka měli velké plány. Oba už dostudovali a našli si dobré zaměstnání. Podařilo se jim získat hypotéku a koupit si byt. Byl to tedy spíš byteček, ale oni byli přímo nadšení. Krásně si ho zařídili. A plánovali, že do dvou let by si pořídili miminko. Byla jsem moc šťastná a těšila se na vnoučátko.
Dostal dobrou nabídku
Potom ale syn dostal velice lákavou pracovní nabídku do ciziny. Měla to být vlastně taková tříletá pracovní stáž. Byl z toho nadšený. Už méně se radovala Zuzanka, ale měla Jendu moc ráda a byla ochotná počkat jak se svatbou, tak s miminkem. Největší obavy jsem tehdy měla já s manželem. Bála jsem se jednak o syna, jak se mu bude dařit v cizím prostředí. A pak jsem taky měla tak trochu strach o jeho vztah se Zuzanou. Přece jen bych byla nerada přišla o tak prima snachu.
Rok uplynul jako nic
Jenda tedy na tu stáž odjel. Dařilo se mu dobře a byl tam spokojený. Postupně jsme si všichni za ním do Anglie udělali výlet. Přesvědčila jsem se tak na vlastní oči, že mu skutečně nic nechybí. Zdálo se, že ijeho láska na dálku se Zuzankou drží dál pevně a neochvějně. Naposledy jsme se viděli koncem léta. Loučili jsme se u autobusu a Jenda sliboval, že přijede před Vánocemi rozhodně domů.
Vánoční přípravy
Ten rok jsem si na vánočních přípravách dala zvlášť záležet. Jeník byl rok pryč a já mu chtěla udělat s naší celou rodinou krásné svátky. Než nám zase na dlouho odjede do ciziny. Začala jsem proto péct všechny jeho oblíbené vánoční kousky cukroví. Nakoupila jsem mu dárečky. Byl vždy radši, když dostal víc drobných dárků, než jeden velký a drahý. Už jsem se ho zkrátka nemohla dočkat. I Jendovi bratři pomalu začali žárlit a říkali, že mám také je a ne jen jednoho syna.
Marné čekání
Pak přišel den, kdy měl Jenda přijet. Čekali jsme na nádraží na autobus. Bylo u nás v rodině vždy zvykem, že jsme se hromadně chodívali loučit i vítat s tím členem rodiny, který právě odjížděl nebo přijížděl. Tentokrát jsme však čekali marně. Autobus měl zpoždění, byli jsme celí promrzlí. A ke všemu jsme se ještě dozvěděli, že na syna čekali, ale k autobusu vůbec nedorazil, ani se neomluvil a jízdenku nevrátil. Bylo to nepochopitelné. Co se stalo? Zkusili jsme zavolat na Jendův mobil, ale byl vypnutý.
Nikdo nic nevěděl
Prožili jsme dvě bezesné noci. Nikdo nic nevěděl. Od známých Jendy jsme se dozvěděli, že z bytu odjel včas na autobus. Měl odjíždět kolem půlnoci. Bohužel dál už žádné informace nebyly a po Jendovi jakoby se slehla zem. Ale nakonec ho přece jen našli, bohužel ne živého. Vůbec jsme tomu zpočátku nechtěli uvěřit. Dokud ho neuvidím na vlastní oči, tak to odmítám přijmout. Trvala jsem na svém, že pojedu do Anglie s manželem.
Strašlivé chvíle mého života
Identifikace byla mým nejotřesnějším zážitkem v životě. Ale na druhé straně jsem měla jistotu. I když naprosto šílenou jistotu. Dozvěděla jsem se také konečně, co se tenkrát stalo. Mého syna cestou na nádraží v jedné boční uličce přepadli. Chtěli asi především jeho kufr a peníze. Bohužel můj syn byl zvyklý se bránit. Dělal mnoho let karate a byl v něm dobrý. Ti darebáci, co ho přepadli ale měli nůž, kterým ho pobodali. Jeho tělo pak schovali, vzali mu všechny věci včetně dokladů. Proto tak dlouho trvalo, než zjistila policie, o koho jde.
Můj život se změnil
Jistě, všichni mi říkají, že mám štěstí, že mám ještě dva syny a velkou rodinu. Jenže, co je to platné. Ta strašlivá rána v mém srdci se už nikdy nezahojí. Nevím, jak žít dál. Navíc jsme do naší rodiny přijali i Zuzanku, která je i rok po Jendově smrti sama. Zatím žádného jiného muže nechce. Stále miluje Jendu, stejně jako my. Pomáháme jí splácet hypotéku na byt, který si s mým synem pořídili, určitě by si to tak přál.
Iveta H. (59), Pardubice
