O svatbě s přítelem jsem snila dlouhé roky. Když mě konečně požádal o ruku, uvědomila jsem si, že ho nechci.
S přítelem jsem žila víc než čtyři roky a byla spokojená. Ne, že bych s ním zažila nějakou bláznivou zamilovanost, ale ve svém věku jsem nic takového ani nehledala. Toužila jsem po jistotě, klidu a bezpečí. To všechno mi přítel dokázal poskytnout a já ho za to měla ráda. Naše soužití nám klapalo a i moje dvě dospělé dcery měly Milana celkem rády.
Po svatbě jsem toužila marně
Občas si nedokázaly odpustit malé rýpnutí, ale já jim to neměla za zlé. Vždyť jsem také byla kdysi mladá a radikální. S přibývajícím věkem už se člověku nezdá všechno černobílé. Naučí se dělat kompromisy a spokojí se i s málem. Milan nebyl, bůhvíjaký myslitel, ale každý týden mi kupoval moje oblíbené časopisy a nikdy nezapomněl. Také vynášel úplně dobrovolně koš se smetím a pomáhal mi s nákupy.
Co bych si víc mohla přát? Musím přiznat, že něco jsem si tajně přála. Svatbu! Nemusela by být přímo v kostele, jen na radnici. Ale nosit prstýnek a být vdanou paní se stejným příjmením, mě prostě moc lákalo. Občas jsem na toto téma zavedla hovor, ale Milan jakoby neslyšel. Vždycky jen mávl rukou, že to je hloupost!
Jeho řeči mě naštvaly
Jednou večer jsme společně koukali na nějaký zahraniční film, kde přítel nemohl navštívit svoji partnerku po těžké havárii. Nebyl její příbuzný! Její rodina tomu pánovi zabránila rozloučit se s milovanou osobou. Bylo to dojemné tak, že jsem začala trochu popotahovat dojetím. Milan se na mě obrátil a řekl, jakoby vtipně: „No, mně by tvoje rodina nebránila, ne?“
Trochu jsem se naštvala. Takový druh humoru mi nebyl zrovna po chuti! Mlčky jsem se zvedla a šla spát. Neviděla jsme ani konec, tak vlastně nevím, jak to celé v tom filmu dopadlo. Ráno panovala u snídaně podivná nálada. Mlčela jsem a Milan, proti svému zvyku, také. Tvářil se tak nějak tajemně. Po obědě vyrazil někam na nákupy. Přišel až k večeři.
Nečekaná žádost o ruku
V ruce nesl tři povadlé karafiáty, z nich jeden byl navíc ještě zlomený. Byly zabalené v takovém pomačkaném papíru. Sedl si s tou podivnou kytkou ke stolu a s talířem guláše před sebou mě požádal o ruku. „No tak teda jó. Já si tě vezmu,“ řekl a z kapsy u kalhot vytáhl takovou malou obyčejnou krabičku. Čekala jsem nějaký zlatý prstýnek s kamínkem. Nemusely to být přímo diamanty, ale prostě bílý kamínek nebo tak něco. Jenže, v krabičce nebyl žádný prstýnek, ani malinký. Byl tam jen titěrný přívěsek na řetízek ve tvaru srdíčka. Ani na dítěti by nebyl snad vidět, natož na mě! Milan se tvářil, jako by mi koupil, kdo ví co. „No tak kdy do toho praštíme?“ ptal se dobrácky a aniž čekal na moji odpověď, pustil se bezstarostně do toho guláše.
Zjistila jsem, že ho vůbec nemiluji
Z výrazu jeho obličeje bylo patrné, jak je sám se sebou spokojený. Já naopak spokojená nebyla vůbec. Měla jsem se radovat ze svatby, ale opak byl pravdou. Najednou jsem viděla Milana úplně jinak. „S tímhle člověkem mám do smrti žít? Mám ho ještě vůbec ráda? A proč vlastně o tu svatbu tolik stojím?“ kladla jsem si otázky, na které jsem neznala odpověď. Moc dlouho jsem nepřemýšlela. Zadívala jsem se na přítele a dala mu jasnou odpověď: „Nikdy si tě nevezmu a ráno ať jsi pryč!“ Od té doby žiju sama a nic mi neschází! Jsem spokojená a po svatbě už netoužím.
Milena R. (55), severní Čechy
