Neměla jsem na partnery nějak štěstí. Než jsem potkala toho pravého. Myslím, že si ho zasloužím.

Skromnost stranou, tohle si vážně myslím. Já vlastně nikdy nečekala nějakého prince na bílém koni. Věděla jsem, že nežiju v pohádce a že se takové věci hodí spíše do romantických filmů, u kterých si pobulíme.

Chtěla jsem nějakého normálního chlapa, kdyby mi byl oporou, tím líp, ale stačilo, kdyby se s ním dalo žít.

Přišla záchrana

Nechtěla jsem zůstat na ocet, chtěla jsem, jako každá žena, mít rodinu, děti, aspoň trochu spokojený život. Jenže mi to dlouho nebylo dopřáno. Ivan vypadal jako Matuška zamlada a mě se líbily ty jeho uhlíkové oči a ta energie, která z něho sálala.

Že to byl omyl, jsem poznala už měsíc po svatbě. Pár let jsem čekala, že se změní, že snad vyroste. Mezitím se narodil Ivánek a třebaže jsem už Ivana skoro nesnášela, Ivánka jsem milovala od první chvíle, co se ozval na tomhle světě. Byl mojí záchranou.

Rozvod byl vysvobozením

Rozvod byla taková dlouhá otravná záležitost. Soudkyně jako by si na mě zasedla, že chci rozbít rodinu. Proč dělá rozvody, když nechce rozvádět? ptala jsem se v duchu pro sebe. Nechala bych jí Ivana i zadarmo, ať si s ním zkusí žít. Pak by asi mluvila jinak.

Jenomže on se jí evidentně líbil a já byla ta špatná. Nakonec nás rozvedla, asi ji to muselo stát hodně přemáhání.

Pár let sama

Skutečně jsem byla pár let sama, tehdy se ještě nedávaly děti otcům, což bylo moje štěstí. Ivánka bych Ivanovi nedala. Pak jsem potkala Staníka. Že já si nikdy nic dřív nerozmyslela, než jsem do toho šla. Zase omyl. Staník byl milý chlap. Až moc milý.

Pro víc žen. Ivánek mu říkal pro jistotu „Strejdo“ a u toho zůstalo rok, než jsem přistihla Staníka v mém bytě, jak si užívá s jinou. Nečekal, že se vrátíme od babičky tak brzo. Jenže Ivanek začal stonat, tak jsme se vrátili.

Já končím!

Když jsem Staníka vyhazovala, napadala mě slova, že jsem sama byla překvapená, že nějaké taková znám. Ženskou ale nesmíte ranit, jinak se z ní může stát raketomet. Staník byl rád, že z toho vyvázl s jedním kufrem na chodbě a několika krámy pod oknem.

Kdybych tenkrát nevětrala, abych se z toho šoku a ponížení vůbec mohla vydýchat, asi by měl sklenář tenkrát práci. Zapřísáhla jsem se, že s chlapama končím. Ivánek to i ve své pubertě chápal. Byla to pro něho škola, jak se nemá k ženám chovat.

Pak jsem si uvědomila, že by se mohl žen bát. Jenže si našel milou blonďatou Jarmilu a zamiloval se. Oddechla jsem si.

Léta všechno zahojí

Ve dvaceti se Ivánek oženil. „Je to moc brzo,“ varovala jsem ho spíš z obavy, zda ti dva se mají opravdu rádi. „Tobě bylo pětadvacet a vidíš, jak si dopadla,“ poznamenal syn smutně. Měl pravdu, věk ještě nemusí znamenat, že máte rozum.

Běžela léta s já se stala dvojnásobnou babičku. Jarmila zůstala pořád tou milou, jak jsem ji poznala. Brala jsem ji skoro jako dceru. Ivánkovi jsem nikdy nenadržovala, třebaže bych jako máma na to měla právo. Nechtěla jsem se jim montovat do života.

Moje zkušenosti mě dost varovaly. Pavlínka s Pavlíkem mi jako vnoučata stačila. Věnoval jsem jim veškerou energii. Na svoje trable s chlapama už jsem si ani nevzpomněla.

Příjemný společník

Chodívala jsem s vnoučaty na hřiště už odmalička. Všichni jsme se tam znali a jak děcka pomalu odrůstala, začalo se měnit i osazenstvo.

Pavlík už si s klukama hrál na koloběžkách na závodníky, Pavlínka ještě s ostatními holčičkami promenádovaly s kočárky a chlubily se navzájem jak je mají vymóděné.

Za nějaký ten měsíc už dětem nebude stačit hřiště ani park, budou mít zájmy, kam babička už moc nezapadá. Mají mě rády, ale vím, že ten čas přijde, říkala jsem si. Pak se na lavičce objevil usměvavý pán, kterého jsem n hřišti ještě neviděla. Sympaťák.

Dali jsme se do řeči a já zjistila, že je to velice milý společník. Vdovec, hlídá dceři vnuka, který právě cosi boří klukům na pískovišti. „Je ještě nemotora,“ poznamenal s úsměvem.

Láska na hřišti

Ještě několikrát jsme se na lavičce potkali a pořád mě bavil. Byl decentní a galantní. Žasla jsem, že takoví ještě existují. Pan Mirek mi začal s dovolením říkat Bětuško a mě to hřálo na duši. Takhle mi žádný z mých partnerů neříkal. Partnerů?

Já vlastně už tehdy jsem si začala pohrávat s myšlenkou, že takového chlapa bych chtěla mít ve svém životě. Nečekala jsem, že bych se v mých letech mohla ještě zamilovat. A vidíte, žijeme spolu už deset let a pořád si máme o čem povídat.

Někdy mě Mirek jen tak drží za ruku v parku na jiné lavičce, kde tolik neběhají děti, a díváme se, jak za stromy zapadá slunce. Tiše vnímáme jeden druhého a je nám spolu krásně.

Myslím, že jsem si na stará kolena, jak to ještě říkala moje generace, tuhle lásku zasloužila.

Alžběta D. (61), Plzeň