Po nemocnici, kam jsem nastoupila, kolovaly historky o tom, že tam straší zemřelí pacienti. Já jsem tomu nevěřila a pokládala to za výmysly, až do jedné bouřlivé noci…

Odmalička jsem toužila být zdravotní sestřička. Pilně jsem se učila, abych se na zdrávku dostala, a když jsem školu úspěšně dokončila, zaplavila mě obrovská vlna štěstí, protože mi došlo, že můj dětský sen se záhy promění ve skutečnost.

Krátce nato jsem nastoupila jako výpomoc do krajské nemocnice, kde jsem nakonec zůstala skoro pět let. Získala jsem tam praxi a mnoho zkušeností. Pak jsem poznala Luboše, vzali jsme se a zanedlouho jsem otěhotněla.

Po mateřské dovolené jsem pracovala u jedné obvodní lékařky, hlavně kvůli tomu, abych měla čas na péči o rodinu.

Nástup do nemocnice

Když dcera vyrostla, nastoupila jsem opět jako zdravotní sestra do jedné menší nemocnice. Mohla jsem už dělat práci, která byla lépe placená, i proto, že se zde sloužilo na směny.

Nemocnice nepatřila zrovna k nejmodernějším, a jelikož personálu bylo pomálo, měla jsem často služby navíc. Tyto nevýhody ale vyrovnávaly finance, které jsem potřebovala a také dobrý kolektiv. Nejen sestřičky, ale i paní doktorky a doktoři byli moc milí a přátelští.

Strašidelné historky

Jako na každém pracovišti, i zde se vyprávěly různé historky z minulosti. Jednou z nich byla i ta, že občas v noci na chodbách nemocnice straší lidé, kteří tu zemřeli. Některé sestřičky si kvůli tomu dokonce odmítaly brát noční směny.

Já jsem tomu však nevěřila. Věci mezi nebem a zemí mi vždy připadaly jako báchorky. A i kdyby se něco mělo přihodit, byla jsem dostatečně odvážná na to, abych s tím bojovala.

V nemocnici jsem pracovala už několik týdnů a během mých nočních služeb nikdy k ničemu zvláštnímu nedošlo. Ale pak, za jedné bouřlivé noci, jsem se na vlastní oči přesvědčila, že na historkách o mrtvých pacientech skutečně asi něco bude.

Na chodbě jsem spatřila přízrak

Zrovna jsem se vracela chodbou na sesternu, když někde blízko v okolí udeřil hrom a vzápětí vypadla elektřina. Dokázala jsem po prostorách nemocnice chodit po paměti, takže mě to příliš nezaskočilo.

Už jsem byla skoro u dveří do pokoje sester, když se náhle ve tmě přede mnou objevilo nějaké slabé fialové světlo, vznášející se ve vzduchu. A když jsem se podívala pozorněji, spatřila jsem, že je to přízrak a že má tvář nějaké mladé ženy.

Leknutím jsem zalapala po dechu, ale pak jsem se ke svému vlastnímu překvapení rychle uklidnila. Několik vteřin jsem tam stála a s přízrakem si navzájem hleděla do očí. Potom znovu naskočila elektřina a jakmile se rozsvítilo světlo, zjevení zmizelo.

Děsila nemocniční personál

Hned druhý den jsem svůj noční zážitek líčila kolegyni a kamarádce Marice. Ta mi řekla, že se nejspíš jednalo o Andreu. Byla to mladá dívka, která před několika lety zemřela v nemocnici během operace.

Jednalo se o běžný chirurgický zákrok, ale chybou lékařů došlo k vážným komplikacím, v důsledku kterých dívka zemřela. Od té doby se prý její duch občas objevuje právě za takových bouřlivých nocí, jakou byla i ta včerejší.

Marika ještě nezapomněla dodat, že to není jediný přízrak v této nemocnici, protože za dlouhé roky zde došlo k několika lékařským pochybením, jež měla za následek smrt pacienta. Andrea ale vyděsila v minulosti už několik sester, které pak daly výpověď.

Ujistila jsem kolegyni, že to nebude můj případ a že se dalšího setkání s duchem mrtvé pacienty rozhodně bát nebudu.

Oslovila jsem ji

Na další zjevení zemřelé dívky jsem si musela pár týdnů počkat. Opět k němu došlo za bouřlivé noci. Tentokrát proud nevypadl, ale dívky duch se vznášel v tmavém koutě pod schodištěm. Zkusila jsem dívku oslovit.

Říkala jsem jí, jak moc mi je líto, že vinou někoho jiného neměla možnost žít svůj život tak, jak si přála a naplánovala. Duch mě sledoval a zdálo se, že rozumí tomu, co říkám. Pak se ke mně přiblížil a mě ovanul nepříjemný chlad. Vzápětí se světlo, ve kterém se Andrey přízrak vznášel, rozplynulo.

Zjevovala se pouze mně

Během dalšího půl roku jsem viděla Andrey přízrak ještě několikrát. Došlo však k jedné zásadní změně – zjevoval se pouze mně a to i za nocí, kdy venku nebouřilo. Vypadalo to, že si ke mně vypěstoval nějaký vztah.

Kolegyním v nemocnici už jsem o tom raději nic neříkala, jedinou osobou, které jsem se se vším svěřovala, byla Marika.

Snad konečně našla svůj klid

Jedné noci, když jsem uklízela pokoj po zesnulé paní Fialové – byla to stará dáma, která zemřela ve spánku přirozenou cestou, se mi v rohu pokoje opět zjevil dívky přízrak. Posadila jsem se na postel a chvíli si dívku mlčky prohlížela.

Pak jsem jí začala „mluvit do duše“ a současně se jí omlouvat za ty, kdo jí nechtěně vzali život. Zdálo se mi, že se na té průsvitné tváři ve fialovém světle objevily slzy. Dojalo mě to. Tehdy to bylo naposledy, co se mi zjevila.

Od té doby už uplynulo několik let a Andrey přízrak jsem nespatřila ani za těch největších nočních bouřek. Možná, že její duše našla konečně klid. Moc bych si to přála…

Martina J. (50), západní Čechy