Nikdy jsem netoužila po tom být matkou, starat se o děti a o rodinu. Myslela jsem si, že budu strašná máma. Opak se ale stal pravdou, mateřská láska je opravdu mocná!
Od dětství jsem měla jasno. Odejdu z rodné vesnice, budu studovat a vybuduji si skvělou pracovní pozici. Odpoutat se od své rodiny se stalo pro mě nejsilnějším motorem k tomu, abych na sobě pracovala. Veškerý svůj volný čas jsem zasvětila jedinému cíli. Dostat se na vysokou školu do Prahy a domů se už nevrátit. Tam už mě nikdy nikdo neuvidí! Říkala jsem si. Představa, že bych se provdala za některého ze svých spolužáků a budovala si šťastnou rodinu s mnoha dětmi v některém z místních domků, bylo mou noční můrou. Chtěla jsem do světa a kdyby to tehdy bylo jen trochu možné, zamířila bych do velkoměsta mnohem většího, než je to naše. V Praze jsem ale už zůstala…
Mocná šéfová
Byla jsem tahoun nejen jako student na vysoké škole, ale také v pracovním procesu. Po revoluci v roce 1989 jsem se nespokojila se svým dobrým postavením ve státním podniku, okamžitě jsem si založila tři firmy a vrhla se na podnikání. A i tam mi bylo přáno. Stala jsem se železnou šéfovou, která seděla na několika židlích, a zvládala své podřízené. Byli jimi především muži. Musím sebekriticky říci, že jsem je nešetřila. Tehdy jsem se musela hodně smát pořadu v televizi, ve kterém vystupovala jistá paní ředitelka a ptali se jí, jaké to je šéfovat mužům? Blondýna sklopila své andělské oči a kuňkla: „Všichni mě mají rádi, říkají mi Haničko…“ Bylo mi té holčičky líto. To mě museli podřízení říkat paní ředitelko. Za intimní oslovení padaly pokuty nebo vyhazov. Nikdo nevěřil – a já sama nejméně ze všech – že by se ze mě někdy stala matka.
Neplánované!
Nemohla jsem pochopit, proč mě děti i přes to, jaká jsem byla, milovaly. Kde jsem na ně narazila, tam se ke mně hrnuly. A já, která jsem se nebála nikoho a ničeho, jsem z nich měla panickou hrůzu. Můj dlouholetý kamarád, nesmírně vzdělaný a moudrý člověk, se v takových chvílích smál a říkal: „Ty budeš skvělá máma a děti to cítí. Ví, že na to máš nejen srdce, ale také sílu…“ Připadalo mi to šílené. Dnes se ale před tímto člověkem hluboce skláním. Jak ukázal život, měl pravdu. Otěhotněla jsem neplánovaně a dítě nechtěla. Bylo to na nátlak rodiny a hlavně mého partnera, který na mě visel. Byl to můj podřízený a připomínala jsem mu zřejmě jeho matku. Dominantní ženu, která vládla tvrdou rukou nejen otci, ale i dvěma synům. Přítel si mou krutovládu nejspíš masochisticky užíval. Už mi bylo pětatřicet a všichni se na moje dítě těšili. Jen já ne. Však jen počkejte! Říkala jsem si. Budete hlídat, až se z vás bude kouřit. Hned po porodu se vrátím do práce. S touto představou jsem si mezi věci do nemocnice, když se chystal porod, přibalila notebook. Abych něčím užitečným vyplnila čas v porodnici…
Uzlíček neštěstí
Narodil se mi kluk jako buk. Tak se to aspoň zpočátku jevilo. Váha i míra a termín byly ideální. Byla jsem navzdory svému věku hned po porodu činorodá. Poskakovala jsem po svém nadstandardním pokoji kolem počítače, protože jediný problém, co jsem měla, byly stehy, kvůli kterým jsem nemohla sedět. Jinak jsem se cítila plná síly. Vedle pracovních záležitostí jsem stíhala telefonovat a úkolovat podřízené, kteří se na můj porod a mateřskou těšili nejvíce. V mezičase mezi prací mi přiváželi synka, kterého jsem se snažila kojit. Nezapírám, že jsem se toho malého drobečka bála. Hlavně ať nebrečí! Říkala jsem si. Syn byl ke mně milosrdný. Spal a spal. Bylo to hodné miminko. Až podezřele apatické. Tak tomu bylo tři dny. Čtvrtý den ráno ke mně nakráčela dětská lékařka a v závěsu s ní další žena v bílém. Z jejich výrazu jsem pochopila, že se něco děje. Lékařka mi vysvětlila, že nalezla u syna srdeční vadu. Nemohla prý stále přijít na to, proč ztrácí v noci teplotu. Až se to ukázalo. Můj syn si tři dny držel můj rytmus srdce!
Psycholožku nikdy!
Druhá žena, jak se vzápětí ukázalo, byla psycholožka. Kdybych se prý jako maminka zhroutila. Vedla ke mně krátkou řeč, ani nevím, co v ní bylo, a pak mi řekla, kde ji najdu. Syna přesunuli na speciální oddělení do inkubátoru. Měla jsem k němu přístup kdykoliv. Bylo jasné, že si v nemocnici pobudu. Čekala ho různá vyšetření. Tu noc jsem nezamhouřila oči. Stála jsem u okna a dívala se na spící Prahu a na Vltavu. Usnula jsem až k ránu. Pravidelně jsem se chodila na syna dívat nejen tu noc, ale i přes den. Ležel tam jako uzlíček neštěstí. Stála jsem nad ním i další noc a pak mě to napadlo: „Musí být v inkubátoru? Nemohu si ho vzít k sobě do postele?“ Sestra byla hodná. Řekla, ať si syna vezmu, pokud mi to nebude vadit. Ale ať ho ráno přinesu před tím, než dorazí lékařka. Odnesla jsem si dítě, položila na sebe a poslouchala tichou hudbu z notebooku. Bylo mi jasné, že neusnu. Když začalo svítat, vyskočila jsem z postele. Sestra si už pro dítě šla. Společně jsme uložili syna na jeho místo v inkubátoru.
Lékařka nevěřila
Dětská lékařka syna prohlížela nečekaně dlouho. Až to bylo podezřelé. Stále dokola. Pak se na nás podívala a řekla: „Co jste s tím dítětem v noci dělaly?“ Sestra se očividně lekla. Já ale, protože jsem od přírody a díky své práci ženský nebojsa, jsem odpověděla na rovinu. Přiznala jsem, že jsem přesvědčila sestru, aby mi syna půjčila do postele. Údiv v očích dětské lékařky se zvětšil. Po dramatické pauze vydechla s obdivem: „ To je neuvěřitelné! To je úplně jiné dítě, než jsem viděla včera večer! Je fantastické, jak dítěti dokáže pomoct blízkost matky. Jestli na to máte sílu, spěte s ním, co nejvíce. Tím mu pomůžete víc, než my, lékaři!“ Tuto radu jsem si vzala k srdci. Syn si svou dětskou postýlku neužil. Od té chvíle spal se mnou, a tak tomu bylo dlouhá léta. Vznikla tak mezi námi silná vazba, která se dá nazvat až telepatickou. Naše duše jsou spolu propojeny dodnes. I přes to, že syn nemluví, tak si rozumíme beze slov.
Lada M. (47), Plzeňsko
