Ta stará zřícenina nad řekou mě fascinovala. Ráda jsem chodila na procházky kolem Strašidelného lesa pod ní a cestičkou do kopce až na hrad.
Bylo mi tehdy patnáct a bydlela jsem u svých rodičů v Klášterci nad Ohří nedaleko zámeckého parku, v podstatě nad náměstím. Z okna jsem vídala zříceninu starého hradu Šumburk. Podle starých legend se v rozvalinách scházely čarodějnice z celého okolí a pořádaly v těchto místech své reje. Ráda jsem se jako mladá dívka dívala na tu rozsáhlou zeleň lesů kolem zříceniny, která se zdála tajemná. Muselo to mít tak velký vliv na mou fantazii, že se tato krajina promítla až do nevšedního snu…
Byli to lesní bytosti?
Ve snu jsem kráčela k rozcestí pod hradem, přesně tam, kde je Strašidelný les, když tu jsem v zalesněném kopci uviděla otvor. Jako by se otevřela nějaká podzemní chodba, kterých je zde nespočet. Nemohla jsem odolat zvědavosti. Kam ta chodba vede? Když jsem do ní nahlédla, spatřila jsem v dálce před sebou světlo. Vydala jsem se za ním a na konci zůstala v úžasu stát. Přede mnou se rozprostíralo nádherné údolí a v něm? Desítky chaloupek, střechy mechové, zahrádky malebné, písčité cestičky. Rozběhla jsem se po louce. Lidé, co tam žili, byli malí, jako nějací skřítkové, usměvaví a moc milí. Zvali mě dál, a chtěli, abych jim vyprávěla o tom, jak se žije u nás nahoře. Bylo mi mezi nimi tak dobře, že se mi nechtělo odejít. Když nadešel čas, vyprovodili mě až na samotný okraj podzemní chodby a srdečně se se mnou rozloučili. Vylezla jsem na rozcestí a dívala se dolů k městu. Bylo to smutné podívání na nemalebné paneláky, a co více? Najednou jsem cítila těžký vzduch, který zapáchal. Měla jsem chuť se vrátit do nádherné a čisté podzemní říše. Když jsem se ale ohlédla, nebylo po vstupu do podzemí ani památky. Ten zvláštní sen ve mně žil dlouhá léta.
Máme velké tajemství
Ten víkend byla vnučka u mě. Bylo ji čerstvě patnáct let – jako tehdy mně. V sobotu ráno chodila po mém bytě jako ve snách. Říkala jsem si, co se jí asi stalo, našlapovala jsem kolem ní, a přemýšlela, jak se jí zeptat. Až mi začala při odpoledním čaji vyprávět. Líčila mi zvláštní sen, který se jí zdál… V tom snu se viděla, jak spí u mě v pokojíku pro hosty. Sen byl tak živý, že slyšela mě, jak chrápu v obýváku u puštěné televize. Slyšela dokonce program, který v ní šel – slovo od slova. Najednou se před ní objevil malý skřítek. Vzal vnučku za ruku a řekl: „Pojď, něco ti ukážu! Běželi spolu do kopce a pak pěšinou ve Strašidelném lese k temnému otvoru v kopci. Když jím prošli, objevila se před nimi kouzelná krajina s malebnými domky a úžasnými drobnými bytostmi. Radostně ji vítaly, vyptávaly se na život „tam nahoře“, a nakonec vnučku vyprovodily zpět k východu. Když se s ní loučily, kladly ji na srdce, ať mě nezapomene pozdravovat. Byl to tak silný dojem, že se ze svého snu vnučka probudila. Byl to pro ní takový zážitek, že mi musela svůj sen vylíčit – včetně vzkazu, který mi navždy vzal klid. Nikdy jsem totiž nikomu o svém snu nevyprávěla.
Naděžda (69), Kadaň
