Moje dětství nebyla procházka růžovou zahradou

Total
1
Shares

Doby krásného snění a slastného nicnedělání to u nás doma nebyly. Už jako děti jsme musely pomáhat, co nám síly stačily.

V naší rodině tomu tak zkrátka bylo. Jakmile začalo dítě rozum brát, už se na jeho bedra nakládala práce, která občas nebyla moc adekvátní jeho věku a silám. Můj příběh se stal, když mi bylo devět let. Sestra byla o rok starší. Máma vyvařovala prádlo v obrovském hrnci, nasypala tam prášek a před odchodem řekla: „Nesmí vám to utéct, hlídejte to!“ No a protože to za chvíli začalo utíkat, tak jsme se snažily se sestrou hrnec sundat s kamen. Jenomže ona byla vyšší a mně hrnec vyklouzl. Vařicí voda se na mě vylila – konkrétně na nohy od pasu dolů. Dostala jsem strašlivý šok a začala utíkat. Dodnes nevím proč. Honili mě a já jsem křičela a utíkala. Když mě chytli, odvezli mě do nemocnice. Měla jsem opařeniny druhého stupně a hrozně to bolelo. Doktor řekl: „Aby se ti nenadělaly velké jizvy, kůže musí srůstat pomalu.“ Takže mi na to maso, ze kterého strhl spálenou kůži, dal sádrový obvaz. Kůže pod tím dorůstá, ale musí se to pravidelně převazovat a strhávat…

Na to zapomněli

Horší bylo, že všichni zapomněli na skutečnost, že ve vodě byl prací prášek. Už v noci se mi udělalo špatně, protože jsem dostala otravu krve. Lékaři usoudili, že mě převezou na jiné oddělení, a sestry se mě zeptaly, jestli to neujdu sama. Tak jsem šla s těmi obvazy a opařenýma nohama do výtahu. Jenomže jsem se najednou zamotala, ztratila vědomí – a bum! Ve chvíli, kdy jsem ztrácela vědomí, jsem měla pocit, že se už nikdy neproberu. To jsem si říkala v té poslední vteřině. V nemocnici jsem ležela dlouho a po návratu domů chodila na převazy. Kůže pomalu srůstala a doktoři mi říkali: „Už ti tam nikdy žádná pořádná kůže nenaroste…“

Naštěstí se mýlili

Ale ona narostla! Asi za rok jsem už do ní získávala i cit. Ani žádnou plastiku jsem nepotřebovala. Zkrátka mi to pomalu, ale za hrozných bolestí dorostlo. Doktor změnil svůj názor a řekl mi, že až budu dospělá žena, nebudu už o ničem takovém vědět. Není to ale až tak pravda, občas, když je divné počasí, tak ta kůže to ví, a mám pocit, jako bych si sahala na cizí místo. Kůže má prostě paměť. Sestra si nehodu s hrncem dodnes vyčítá, i když za to samozřejmě nemohla. Přežila jsem ve zdraví, ale nikomu takový zážitek nepřeji.

Anna (69), Zlínsko

Také se vám může líbit

Smutné dědictví

Do svých osmadvaceti let jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě. Vyrůstala jsem ve spokojené rodině, našla si skvělého muže, porodila mu dvě krásné děti. Vše skončilo ve chvíli, kdy…
Zobrazit