Člověk by si měl vážit spořádaného rodinného života, nebořit jej. Škoda že jsem se tím neřídila. Tak báječného manžela jsem měla!

Ptáte-li se na moje manželství, odpovím, že jsem měla velké štěstí. Náš vztah byl vždycky korektní, spořádaný, příkladný. Vychováváme spolu nádhernou dceru Báru, které je sedmnáct.

S manželem Pavlem žijeme dlouhé roky, brzy oslavíme dvacet pět let společného života.

Kamarádky mi Pavla odjakživa záviděly, a kdykoli jsme se sešly ve vinárně, rozhořčeně štěbetaly: “Holka zlatá, hlavně si nestěžuj. Máš úžasného manžela. Co bychom za takového daly!” I když měly pravdu, namítala jsem: “Jenže on je hrozně nudný.

A vůbec žádný romantik. Nikdy mi neřekne nic hezkého, už mě to nebaví. Ten stereotyp mě ubíjí. Kam se poděly večery v trávě?”

To už se ale kamarádky většinou rozčilily a volaly jedna přes druhou: “Podívej, jakého chlapa mám doma já! Je mi nevěrný a pije! Proboha, važ si toho, jaký Pavel je!” Tak jsem si aspoň v duchu říkala: Jak je to dlouho, co jsme večeřeli při svíčkách?

Paměť mi nesahá tak daleko, abych si vzpomněla na to, kdy jsme spolu tančili. Anebo utíkali deštěm po zmoklé louce, smáli se a objímali a říkali si otřepané nesmysly, bez kterých se romanticky založené ženě žije tak těžko… Někdy zhruba před milionem let.

Pavla by teď něco takového ani ve snu nenapadlo. Je stavební inženýr. Když přijde z práce, zeptá se: “Co bude k večeři? A co je v televizi? Jsem utahaný jako pes, dneska to byl v práci horor.”

Pravda ovšem je, že vydělává slušné peníze. Dnes vím, že i toho jsem si měla více vážit.

První láska

Také někdy vzpomínáte na první lásku? Vsadím se, že ano. Každá žena na ni přece vzpomíná. Jenže já jsem se občas přistihla, že na ni myslím každý den. Jmenoval se Michal, ale nikdo mu neřekl jinak než Miki. Byl kouzelný!

Takový nezávislý, pravý opak mého manžela, který je pedant, puntičkář, suchar. Oblečení ve skříni si skládá do komínků, jako na vojně. Ne tak Miki. To byl odjakživa bohém, rebel, živel.

Vidím ho jako dneska, jak sedí na zábradlí před gymplem, hezký k zbláznění, džíny, tričko už trochu potrhané, pramínek tmavých vlasů padající do čela, a nad ním se dramaticky vznáší cigaretový dým. A jak mi říká:

„Svezeš se, kopretino?“ (vždycky mi říkal kopretino) a nedbalým gestem ukáže kamsi vedle sebe, kde stojí starý a nijak zvlášť nablýskaný motocykl. A já volám: “Jedeme ke studánce jako vždycky!” Byla to láska jak z tlustých románů.

Jezdili jsme na motorce na lesní mýtinu k tůni, jejíž hladina se leskla jako čerstvě vyleštěná. Leželi jsme ve vysoké trávě a zasněně plánovali společnou budoucnost. Říkali jsme si:

“Co nejdřív se vezmeme, budeme mít kupu dětí a budeme se milovat až do smrti.” Občas mnou projel zlověstný blesk, mrazení, leknutí: Co když mě Miki zradí? Byl až příliš hezký, co když mi ho odloudí jiná? Ale stal se pravý opak. Ten, kdo zradil, jsem byla já.

“Nezapomeň na mě,” nabádal mě starostlivě. Vlak nám už houkal za zády. Mikiho volala vlast – odjížděl na vojnu. „Nikdy na tebe nezapomenu!“ křičela jsem ještě ve chvíli, kdy vláček mizel za zatáčkou a já se dívala už jenom na prázdné koleje.

Na ten pohled také nezapomenu. Prázdné koleje. Brzy nato jsem začala chodit se svým nynějším manželem.

Tak blízko, tak daleko

Neviděli jsme se moře let, ale myslela jsem na něho div ne denně. Tu hroznou zradu, tu jsem si vyčítala také málem denně. A pak jsem najednou seděla ve vinárně na srazu naší třídy po mnoha letech a Miki byl tak blízko, přitom tak daleko.

Tmavý pramen vlasů mu padal do čela, kouřil startku, jako by se vlastně nic nezměnilo. Když večer pokročil a hudba hrála tu naši, tančili jsme pevně přitisknuti k sobě. „Jaký je vlastně tvůj muž?“ zašeptal mi do ucha. „Suchar,“ ucedila jsem s pohrdáním v hlase.

„Tak proč s ním proboha jsi?“ zněla udivená odpověď. Po lahvi vína a bouři emocí v hlavě jsem si položila tutéž otázku. Když hudba hrála naši druhou oblíbenou písničku, Miki špitl: “Jdem ke mně!” Z pomaturitního srazu jsem se vrátila až ráno.

Doma jsem jen tak nedbale zamumlala: “Přespala jsem u spolužačky, neznáš ji.” Můj muž mi věřil. On mi věří. To ovšem dělá chybu. Začali jsme se s Mikim scházet. Je dvakrát rozvedený.

“Obě moje manželky byly nudné, nezábavné, beze smyslu pro humor, romantiku a dobrodružství. Zato ty, ty jsi ta pravá,” řekl mi.

Nudím se

Dohodli jsme se, že už se neopustíme. V hlavě se mi ovšem rozsvítila červená kontrolka. Co řekne tomu, že jsem se k smrti zamilovala, můj legitimní partner? A jak se na to bude dívat dcera, právě procházející pubertou?

Ve svém poblouznění jsem se rozhodla jít takzvaně přes mrtvoly. Spálit mosty. Zpřetrhat pouta. Rozbít sklo. Udělala jsem přesně to, co psychologové přísně zakazují: řekla jsem manželovi pravdu. Křičela jsem: “Zamilovala jsem se a chci odejít! Slyšíš mě?

Posloucháš mě vůbec? Nudím se, mezi námi není žádná láska. Miki je okouzlující, romantický, doopravdy mě miluje. Miluje!” Pavel nevěřil svým uším, a jak jsem byla v ráži, mluvila jsem tak nahlas, že vše o mé love story z koupelny vyslechla i Bára.

Nakonec jsem si před jejich užaslými zraky sbalila tašku a vydala se za dobrodružstvím, do Mikiho náruče. Vše ztroskotalo na tom, že jsem ke své první lásce přišla výjimečně bez ohlášení a přistihla ho s jinou. Řekl jenom: “Promiň,” a pokrčil rameny.

Zařvala jsem: “Ty grázle!” a vlepila mu facku. Toulala jsem se pak lesem celé hodiny a plakala.

Kam jít?

Neměla jsem kam jít, a tak nezbylo než se kajícně vrátit k rodině, kde jsem ovšem předtím ve vteřině rozbourala všechno hezké, co jsme léta budovali. Nikdo se mnou nemluvil. Bára vypadala k smrti vyděšeně, Pavel byl ochromený, šokovaný.

Oba byli bledí jako stěna. Pavel se zavřel v pracovně, Bára odešla spát ke kamarádce. Jen pomalu mi docházelo, co jsem to provedla a že je to velký průšvih. Roztřískala jsem to jediné, co dávalo nějaký smysl, to nejcennější, co člověk má: rodinný život.

Ptala jsem se v duchu, zda se mi to vůbec podaří napravit. Kladla jsem si otázku, proč jsem svým nejbližším, na kterých mi nejvíc záleží, připravila takové peklo. A to vše kvůli bezcharakternímu hejskovi, který uměl jen jedno: ubližovat, a ještě ke všemu ho to bavilo.

Je mi to líto

Měla jsem hrozné sny, noční můry. Bůh ví, zda se mi to podaří napravit, a pokud ano, bude to trvat nekonečně dlouho, říkala jsem si. A bylo to tak. Musela jsem vyvinout nekonečnou trpělivost, ale nakonec se věci vrátily do starých kolejí.

Nicméně věřte tomu, že jsem musela vydržet hroznou atmosféru, která u nás panovala celé měsíce. S Bárou to bylo možná o něco jednodušší, vysvětlila jsem jí prostě, že jsem udělala chybu a že je mi to líto. Že mi láska zatemnila rozum a že se to někdy stává.

Díky tomu, že byla v citlivém věku a zažívala první lásky, mi porozuměla. Kdo tomu však pochopitelně nerozuměl vůbec, byl Pavel. Vypadal, jako by se zabalil do ledu, zíral na mě jako na zjevení. Trvalo půl roku, než na mě dokázal normálně promluvit.

Ale naši největší krizi jsme naštěstí překonali. Bála jsem se, že odejde, a tak jsem vlastně pochopila, že ho mám pořád ráda.

Ivana M. (52), Karlovy Vary