Domů     Byla jsem naivní a to se mi hodně vymstilo
Byla jsem naivní a to se mi hodně vymstilo
6 minut čtení

Kvůli manželovým dluhům jsem skončila v ubytovně pro bezdomovce. Ušetřit nějaké peníze jsem neměla šanci, a proto jsem začala krást. Těžko se něco takového přiznává.

Vychovala jsem dvě děti a měla celkem spokojené manželství. Děti bydlely daleko a navštěvovaly nás zřídka kdy. Já pracovala v továrně na vlnu. Seděla jsem u takové velké mašiny a dávala pozor, aby se nic nezacuchalo nebo neporouchalo.

Odpoledne mě bolela záda jako čert. Doploužila jsem se domů a musela si jít lehnout. Potom jsem něco připravila Tondovi k večeři a koukala na televizi. Takhle to šlo den za dnem. Ani jsem si nevšimla, že se můj muž nějak změnil.

Ne, že by měl nějakou ženskou, na to on nikdy moc nebyl. Ale začal chodit ven, jak říkal. Myslela jsem, že chodí jako ostatní chlapi do hospody, ale po příchodu domů z něho nikdy nic netáhlo. Natož aby byl opilý. Moc jsem o tom nepřemýšlela a on také nic neříkal.

Manžel nás zadlužil

O to větší bylo překvapení, když mi jednou u snídaně, když jsem měla největší spěch, abych stihla ranní autobus do práce, podstrčil nějaký papír. „Podepiš mi to!“ přikázala a já, abych měla pokoj, podepsala.

Vůbec jsem nevěděla co, ale myslela jsem, že je to nějaká pojistka nebo tak něco. Vlastně mě to vůbec nezajímalo. O tyhle věci se staral vždycky on. Tak proč to měnit? Asi za půl roku se situace opakovala. Podstrčil mi další papír a prý, abych to podepsala.

Tentokrát jsem si ale všimla razítka. Byla to taková ta známá firma na půjčování peněz. „Ty si chceš půjčit peníze? A na co?“ zeptala jsem se a on vybuchnul: „Nestarej se ženská a koukej to podepsat!“ Vůbec jsem ho nepoznávala.

Nedala jsem si to líbit a pohádala se s ním. Nakonec se přiznal. Hraje na automatech a má ohromné dluhy! Musela jsem si sednout, úplně se mi zatočila hlava. Takový průšvih jsem nečekala ani ve snu. Na stará kolena něco takového!

V bytě mi řádil exekutor

Ten den jsem do práce nedorazila. Celé dopoledne jsem řešila, co bude dál. Dlužili jsme přes půl milionu a měsíčně splácet dost velkou částku. Za dvě poslední půjčky jsem ručila já, ale Tonda jich měl pár jen na sebe.

„To nezvládneme, Tondo, budeme se muset přestěhovat do nějakého menšího bytu!“ rozhodla jsem nakonec, ale on nesouhlasil. Prý už zkoušel něco najít, ale nájmy byly stejně vysoké, nebo i vyšší, než v tom našem stávajícím bytě. Byla jsem v koncích.

A to jsem netušila, že ten můj dobrák už to má vymyšlené. Druhý den ráno byl pryč. Vzal si kufr věcí a odstěhoval se neznámo kam. Zůstala jsem sama v drahém bytě a s dluhy na krku. Ze svého platu jsem toho moc splácet nemohla. Dluhy narůstaly.

Než jsem se stačila z toho všeho vzpamatovat, zabouchal mi na dveře bytu exekutor. Moc se se mnou nebavil. Na televizi a ledničku nalepil nějaké štítky a postupně těmi štítky oblepil snad všechno, co jsem měla v bytě. Myslela jsem, že oblepí i mě!

Skončila jsem na ubytovně

„Do zítřka se vystěhujte!“ řekl suše a bouchnul za sebou dveřmi. Netroufla jsem si neposlechnout. Sbalila jsem si svých pár švestek a šla poprosit o ubytování v takém útulku pro bezdomovce. Bylo to tam docela hrozné.

Špinavé zdi, zima a sociální pracovník, kterého by se bál snad i samotný Lucifer. Přidělil mi deku a postel. Spala jsem v místnosti s dalšími osmi ženskými, a že to nebyly zrovna žádné lidumilky, asi nemusím zdůrazňovat. Bylo mi to ale celkem jedno.

Cítila jsem se jako v nějakém zlém snu. Jakoby všechno, co se mi děje, nebyla pravda. Doufala jsem, že se ráno vzbudím ve své posteli. Jenže tahle zdánlivá samozřejmost už byla jen snem…Lucifer, jak jsem tomu démonickému chlapovi říkala, mě překvapil.

Vyslechnul mě a nabídnul pomoc. Musela jsem vyplnit stohy papírů a hlavně si udržet práci, abych měla z čeho splácet. Vypočítal, že když budu hodně šetřit a ještě víc pracovat, budu za pět let z nejhoršího venku. „Pět let?“ nevěřila jsem svým uším.

To by mi bylo lépe snad v kriminálu!“ neubránila jsem se zoufalství. „Tam skončíte, pokud se nebudete mými radami řídit!“ odpověděl Lucifer a šel si po svých.

Pracovala jsem a šetřila

A tak mi začalo moje nejhroznější životní období. Děti se od nás odvrátily. Prý jsem s Toníkem nezodpovědní a můžeme si za všechno sami. To, že jsem žádný z dluhů nezpůsobila, je nezajímalo. Uplynuly dlouhé čtyři roky a mě začala svítat naděje na konci tunelu.

Lucifer už v ubytovně dávno nepracoval, ale já se stále těmi jeho radami řídila. Nic jiného mi nezbývalo. Pomalu jsem začínala počítat dny, kdy budu moc odejít. Ale ať jsem pracovala sebevíc, na nájem bytu a ještě nějaké zařízení jsem prostě nenašetřila.

„Budeš si muset všechno nakrást!“ řekla mi moje „sousedka“ z vedlejší postele. Hrozně pořád kašlala a já jí vařila cibulový čaj. Docela jsme se spřátelily. „Jak to myslíš, nakrást?

Nikdy v životě jsem nic neukradla, tedy mimo pár balíčků vlny od nás z fabriky,“ ptala jsem se jí naivně a ona se rozesmála: „Tedy, tobě fakt není pomoci. Prostě si udělej seznam věcí, které do toho svého podnájmu potřebuješ a postupně je ukradni!“

Kradla jsem snad všude

Nejdřív jsem se tomuhle nápadu vzpírala, ale potom jsem musela uznat, že mi asi nic jiného nezbývá. A tak jsem začala krást. Stala se ze mě zlodějka. Prvním ukradeným zbožím byla sklenička z nádražní hospody. Následovala lžička a hrníček.

Potom jsem se přesunula do obchodního centra a taky nemocnice. Měla jsem ručníky, toaletní potřeby a dokonce obrázky na zeď.

„K čemu ti jsou obrázky, když nemáš postel ani židle?“ ptala se výsměšně ta moje kašlající sousedka a já jí, nechtíc, musela dát za pravdu. Matraci s peřinami jsem ukradla v jednom nově otevřeném hotelu. Byl tam takový zmatek, že si mě vůbec nevšimli.

S židlemi a stolem jsem to provedla skoro stejně. Ukradla jsem je z předzahrádky cukrárny na náměstí. Prostě jsem popadla dvě židle a šla. A tak jsem si postupně nakradla všechno, co jsem potřebovala. Pyšná na to nejsem, ale neměla jsem na výběr.

Bydlím v jedné pronajaté místnosti a jsem spokojená. Od života víc nechci. Jen klid a teplo domova.

Jana P. (63), severní Čechy

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která