Domů     Když nastal ten pravý čas
Když nastal ten pravý čas
10 minut čtení

Se svými rodiči jsem to nikdy neměla jednoduché. Vyrůstala jsem tak trochu ve stínu afér mé starší sestry Adriany. Té bylo o deset let víc a stačila během dospívání provést snad všechno, čeho se může mladý člověk dopustit.

Její útěky z domova bych ani nespočítala, stejně tak její pochybné známosti – jednou dokonce žila s ženatým mužem, o třicet let starším. Zpočátku se po každém průšvihu vracela pokorně domů a naši ji – byť se spoustou řečí a podmínek – přijali.

Později našla Adriana svoji hrdost a s rodiči komunikovala jen na dálku. Nakonec zůstala v cizině, konkrétně ve Francii, s jedním rozvedeným mužem.

Nebylo proto divu, že otec a mamka nechtěli, aby se něco podobného opakovalo se mnou a zasahovali tudíž do mého života víc, než bylo zdrávo.

Kontrolovali každý můj krok

Zpočátku mi to nevadilo. Ne všechno, co Adriana prováděla, se mi zamlouvalo a v lecčems jsem s rodiči souhlasila – důvodem bylo i to, že mě vlastně starší sestra opustila a já cítila tak trochu zradu.

Jakmile jsem se však začala snažit žít vlastním životem, přišly potíže. „Kam jdeš? Kdy se vrátíš? S kým tam jdeš? Co budete dělat?“ podobnou palbu otázek jsem musela poslouchat pokaždé, když jsem odcházela někam za zábavou nebo na rande s klukem.

A já jsem poslušně odpovídala a nenapadlo mě se vymlouvat nebo si něco vymýšlet. Můj život tak byl – i když s dobrými úmysly – podrobován nelítostné cenzuře.

Dalo se to tak nějak vydržet, ovšem jen do doby, než jsem začala chodit s Arturem To byl kluk, který se zejména mamce absolutně nezamlouval.

Když jsem ho přivedla po třech schůzkách domů představit – stejně jako všechny své ostatní předchozí ctitele – řekla mi po jeho odchodu: „Tak tohohle kluka tedy ne, Markétko.“ S údivem jsem se na ni podívala: „Co tím myslíš?

Vždyť je hodný a je do mě zamilovaný. Líbí se mi a já jemu…“ „Já poznám, kdo se k tobě hodí nebo ne,“ namítla mamka k mé nevoli. Nechápala jsem její důvody, až později mi došlo, že tím hlavním, co jí vadilo, byly Arturovy plány.

Ty zahrnovaly samozřejmě cestování po světě kvůli práci – a z toho pro mamku vyplývalo, že by ztratila i druhou dceru. Nedokázala se smířit s představou, jak jednou za týden volá Adrianě do Francie a mně někam do jiné země. Tehdy mi to takhle přímo neřekla, vlastně by to nepřiznala ani sobě.

Vzbouřila jsem se

Bylo to poprvé, co jsem se jasně postavila proti vůli rodičů. S podporou otce jsem totiž nemohla počítat, protože stál vždy na straně mamky.

Když viděli, jak reaguji, tak si mi samozřejmě netroufli Artura přímo zakázat… ostatně byla jsem už plnoletá a tak by se jim to stejně nepovedlo. Navenek se tvářili, že – jakkoliv tím trpí – do mého vztahu s Arturem nijak nezasahují.

Věci dospěly tak daleko, že jsem si svého miláčka chtěla po půl roce chození vzít a to už bylo pro rodiče příliš. Vyhrožovali, že mi na svatbu nepůjdou, že se mnou přestanou mluvit. A když tato taktika nezabrala, vymysleli mnohem zákeřnější.

Setkali se několikrát s Arturem za mými zády a podařilo se jim ho přesvědčit, že na ženění je ještě brzy. Ne, nepomlouvali mě, nesnažili se vyvolávat hádky kvůli falešným důvodům… jenže Artur byl dost ovlivnitelný a skutečně začal z plánované svatby couvat.

To se mě pochopitelně hluboce dotklo. Nejprve jsem se urazila a doufala, že se Artur bude snažit o usmíření a svatba, po které jsem opravdu toužila, se tím urychlí.

Jenže nic takového se nedělo a po dvou měsících postupného skomírání vztahu jsme se v klidu a bez emocí rozešli.

Dávali jsem jim vinu

Svůj hněv jsem obrátila proti našim, protože jsem jim dávala za vinu, jak to dopadlo… a myslím, že právem. „Jde přece o můj život a já mám právo vybrat si, s kým ho chci prožívat,“ vztekala jsem se.

„Jsi naše dcera, Markétko, a my máme zase právo na náš názor,“ oponovala mamka. Nesouhlasila jsem s tím a v duchu jsem si přísahala, že další vztahy, na kterých mi bude záležet, před svými rodiči utajím.

A také jsem se rozhodla, že domov, který jsem do této doby využívala jako své bezpečné „hnízdo“, co nejdříve opustím. K obojímu se mi naskytla příležitost přibližně za čtvrt roku.

To jsem potkala Oldu, u kterého mi bylo od začátku jasné, že by našim do oka nepadl. Zamilovala jsem se a když mi Olda nabídl, abych se k němu přestěhovala, váhala jsem jen krátce.

Doma z toho bylo samozřejmě pozdvižení. Mamka úplně zpanikařila a skoro se nervově složila. Po Adrianě jsem nyní její ochranná křídla opouštěla i já… Snažila se mi to rozmlouvat, ale tím mě vlastně jen přesvědčovala, že činím dobře.

„Nebudu přece bydlet daleko, jen na druhém konci města,“ namítala jsem. „Občas sem přijdu na návštěvu a budeme v pravidelném kontaktu,“ ujišťovala jsem mamku. Ta se mě snažila dál přesvědčovat, že můj krok je zbytečný a chybný… a otec se jí v tom snažil pomoci.

Marně. Bylo mi jasné, že tohle prostě udělat musím, i kdybych měla svého rozhodnutí litovat. To, jak se ukázalo, se později i stalo, nicméně v danou chvíli nebylo jiné řešení.

Cítila jsem svobodu

Hned od prvních chvil po přestěhování k Oldovi jsem cítila obrovskou úlevu a svobodu. Poprvé jsem byla na delší dobu z domova, bez dohledu rodičů, bez toho, abych musela myslet na to, jak se budou na moje chování tvářit.

Vlastně teprve nyní jsem se cítila dospělou, i když podle dokladů jsem jí už byla dávno. Rodičů mi nebylo ani trochu líto, naopak jsem si říkala, že mají, co si zasloužili. Argument byl jasný: to, co provedli mně a Arturovi.

Pod vlivem opojného pocitu osvobození jsem nebyla dostatečně kritická vůči svému novému příteli. Jak se ukázalo, asi jsem měla být.

Olda, jakkoliv sympatický a hodný se mi zprvu jevil, byl totiž značně nespolehlivý a – což bylo mnohem horší – také citově nestálý. Poprvé mi byl nevěrný dva týdny poté, co jsem se k němu nastěhovala. Zaskočilo mě to. Zklamalo. Cítila jsem se jako v pasti.

Jen tak odejít jsem nemohla – přece se nebudu potupně vracet k našim. Odpustit Oldovi jeho prohřešek se jevilo jako snadnější. Jenže po prvním přišel druhý a třetí… a já bych si asi přestala vážit sama sebe, kdybych s Oldou dál zůstávala. Kam ale jít?

Napadlo mě podívat se po inzerátech, jestli někdo nehledá spolubydlící. Takových inzerátů jsem našla víc, ale většina z nich se týkala hlavního města.

Právě tehdy mě napadlo, že bych mohla změnit svůj život definitivně a odstěhovat se úplně mimo vliv rodičů, do Prahy. Příliš dlouho jsem neváhala.

V práci jsem se dohodla na výpovědi koncem měsíce – ostatně přišlo jim to právě vhod, protože se chystalo částečné propouštění. Rodičům jsem jen zavolala, že odjíždím do Prahy a že se ozvu. Mamčiny protesty jsem utnula rázným ukončením hovoru.

Když se dnes zpětně ohlížím na tu dobu před několika roky, vidím, že mě vlastně osud sám postrkoval vstříc mému štěstí. Věci se odehrávaly vždy, když nastal ten pravý čas.

Pokud by naši nezničili můj vztah s Arturem, patrně by se dříve či později rozpadl sám – a já bych třeba ještě dlouho hledala odvahu k tomu, odejít z domova.

Kdyby Olda nebyl slaboch a holkař a já to hned zpočátku neprohlédla, nic by mě nenutilo opustit ho a zamířit do neznáma a do nejistoty.

A taky bych neprožila následné putování z práce do práce, z bytu do bytu, od jedné spolubydlící k jiné partě mladých kluků a holek… zkrátka můj život by byl jednotvárný a v zajetí stereotypu.

Tím hlavním argumentem, potvrzujícím všechny kroky, které jsem udělala, je pro mě ovšem skutečnost, že bych jinak nepotkala Romana…

Zbyli jsme si

Stalo se to rok poté, co jsem se přestěhovala do Prahy. Měla jsem dost starostí s bydlením i s prací a jejich neustálým střídáním, takže jsem si nijak nekomplikovala život ještě citovými zápletkami.

Roman v té době chodil s jednou dívkou… tedy vlastně se s ní už rozcházel. Společně sdíleli jeden pokoj ve velkém bytě tři plus jedna ve starém činžáku. Já jsem bydlela v dalším pokoji a v tom třetím ještě jedna dívka.

Poté, co se Roman se svojí slečnou rozešel a ta ze třetího pokoje bydlení rovněž vzdala, zůstali jsme v bytě sami. Nejprve jsme situaci řešili jako dva skoro kamarádi, kteří se ocitli v nepříjemné situaci.

Došlo nám, že bychom nájem neutáhli a než hledat pracně další zájemce o spolubydlení, bylo lepší najít si něco takhle ve dvou… zatím ve vší počestnosti a bez důvěrného vztahu. Šlo to rychle, i v tomhle nám byl osud nakloněn.

Do měsíce jsme bydleli spolu v malém dva plus jedna na sídlišti Jižní Město. Kdo by v té chvíli tušil, že za necelé tři roky budeme mít před sebou svatbu…

Po celou dobu svého pobytu v Praze jsem jezdila domů k rodičům spíše výjimečně. Často to nedopadlo dobře, protože jak mamka, tak otec se snažili mít dál na mě vliv a vyzvědět všechno, co dělám, s kým chodím a podobně.

Dvakrát jsem s prásknutím dveří odjela dřív, než jsem měla v úmyslu. Nevadilo mi to, vrátit jsem se měla kam. Když jsme se pak s Romanem rozhodli, že se vezmeme, váhala jsem, zda by neměl oficiálně požádat rodiče o moji ruku.

Nakonec jsem udržela ten vztah i svatbu „v utajení“ do poslední chvíle. Mrzelo mě, co jsem musela rodičům provést, ale jinak to opravdu nešlo.

Nehodlala jsem riskovat, že by zabránili mému vztahu s Romanem nebo že by do něj zasahovali tak, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když mě rozeštvali s Arturem. A tak jsem uprostřed jednoho týdne zavolala domů. „Mami, v sobotu se vdávám,“ řekla jsem do telefonu.

Na druhé straně zavládlo mlčení. Věděla jsem, že v tuhle chvíli se rozhoduje o tom, jak to bude mezi mnou a rodiči dál. Moje stanovisko ale bylo jasné – a muselo být jasné i mamce.

Slyšela jsem, jak potlačuje pláč, ale pak se vzpamatovala a začaly jsme se bavit ryze prakticky: kdy a kde to bude a jak naši přijedou.

Šťastní jsou všichni

Svatba byla nakonec přesně taková, jakou jsem si přála: malá, komorní, ale hezká. S rodiči jsem si vše vyříkala později.

Padly samozřejmě nějaké výčitky i nějaké vzájemné omluvy, ale naše vztahy se konečně plně stabilizovaly a mamka s otcem mě začali brát jako dospělou… i když definitivně k tomu došlo až letos, kdy z nich narození malého Románka udělalo babičku a dědečka!

Markéta (25), Praha

Související články
2 minuty čtení
Ne každému mladému se musí oslavy staršího člověka líbit, ale určitě by bylo slušností to alespoň předstírat. Partnerka mého vnuka to nezvládla. Lada se jmenovala, a už to jméno zavánělo povýšeností. Jak jsem ho uslyšela, zapracovala moje ženská intuice a vnitřní hlas mi řekl, že s touto dívkou náš Lukáš šťastný nebude. Ale všichni mi oponovali, že až ji poznám, změním názor. Je to milá, hezká
2 minuty čtení
Všechno jsem sestře obětovala. Když se jí narodila dcera Martinka, odešla jsem z práce, abych s výchovou neteře pomohla. Ale kde je vděk? Rodiče nám zemřeli při autonehodě. Mně bylo tehdy třináct a sestře Jitce jen sedm. Vychovávala nás babička, ta ale zemřela, když mi bylo devatenáct. O svou mladší sestřičku jsem se tedy musela starat já, a myslím, že kvůli tomu jsem promarnila své životní šan
5 minut čtení
Jsem matka, babička a svědkyně bolesti, která svazuje naši rodinu jako jedovatý břečťan. Můj syn, kdysi veselý kluk s plány do budoucna, se stal stínem sám sebe. Bylo mu sedmnáct, když jsme poprvé zaznamenali změny v jeho chování. Do té doby byl Marek, náš jediný syn, velmi citlivý mladík, který kolem sebe šířil dobrou náladu a byl duší každé společnosti. Miloval fotbal a škola mu šla snadno
2 minuty čtení
Je to pech, když mužem vašich snů je švagr. Byla bych mu mnohem lepší ženou, než moje sestra. Nezasloužila si ho. Musel zjistit, jaká doopravdy je. Už na začátku puberty se vztah mezi mnou a starší sestrou Jindrou zhoršil. Jindra byla vždycky lepší než já. Kráčela jsem v jejím stínu a byla ve všem ta druhá. Dokud jsme byly malé, tak jsem to moc nevnímala, byla ke mně hodná a se vším mi pomáhala
3 minuty čtení
Naši jedinou dceru jsme s manželem bezmezně milovali. A to byla asi ta chyba, protože nás bez výčitek připravila o střechu nad hlavou. Vše, co jsme kdy dělali, dělali jsme s nejlepšími úmysly. Dlouho jsem nemohla otěhotnět a nakonec se to povedlo jen díky umělému oplodnění. Naše dcera byla náš splněný sen! Dali jsme jí vše Dělali jsme, co jsme jí na očích viděli. Ano, dnes vím, že to bylo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V Dubaji vzniká rezidence s fotbalovou duší
epochalnisvet.cz
V Dubaji vzniká rezidence s fotbalovou duší
Když se fotbalový klub Chelsea rozhodne vstoupit do světa realit, nevznikne z toho jen obyčejný projekt. V Dubaji se právě chystá unikát, který spojuje vášeň pro sport, luxusní životní styl a architektonické ambice. Rezidenční mrakodrapy s výhledem moře nabídnou nejen prvotřídní zázemí pro regeneraci, ale dokonce i střešní fotbalové hřiště. V Dubaji jsme zvyklí na ledacos. Nekonečné skypooly
Interiér s ikonami skandinávského designu
rezidenceonline.cz
Interiér s ikonami skandinávského designu
Nedaleko Los Angeles si mladý pár nechal postavit vzdušnou rezidenci kombinující ocelový skelet, skleněné stěny a sekvojové obklady. uvnitř vás okouzlí ikony skandinávského designu. Vroce 1998 Mark a Andrea Meyerhoferovi koupili dům v zalesněnémpodhůří Lacanada Flintridge v Kalifornii. Pár začal spolu se skupinou architektů s přetvářením domu tak, že přestavěli část s kuchyní a rodinnou místností.
3 kati nacistů: Hitlerův popravčí přišel po válce Spojencům vhod
historyplus.cz
3 kati nacistů: Hitlerův popravčí přišel po válce Spojencům vhod
První se ještě houpe na laně a dalšího už přivádějí. Hrstku přítomných svědků snad občas zamrazí při pohledu na těla mrtvých nacistických pohlavárů. Jenom kat se s poklidem kouká na vykonanou práci. Není nervózní. „Jsem pyšný na to, že jsem těch deset nacistů popravil. Někdo to musel udělat,“ prohlásí později…   Stínání hlav rozhodně nepatří
Přítelkyně mého vnuka mi zkazila narozeniny
skutecnepribehy.cz
Přítelkyně mého vnuka mi zkazila narozeniny
Ne každému mladému se musí oslavy staršího člověka líbit, ale určitě by bylo slušností to alespoň předstírat. Partnerka mého vnuka to nezvládla. Lada se jmenovala, a už to jméno zavánělo povýšeností. Jak jsem ho uslyšela, zapracovala moje ženská intuice a vnitřní hlas mi řekl, že s touto dívkou náš Lukáš šťastný nebude. Ale všichni mi oponovali, že až
Branišová: Dítě, nebo rozchod?
nasehvezdy.cz
Branišová: Dítě, nebo rozchod?
Slavný hokejista Jaromír Jágr (53) se mění k nepoznání, ale možná ne tím směrem, který si jeho krásná přítelkyně, televizní moderátorka Dominika Branišová (30), přeje nejvíc. Pomáhá jí v domácnost
Bramborový koláč s jablky
tisicereceptu.cz
Bramborový koláč s jablky
Suroviny 250 g brambor 60 g másla 200 g cukru moučky 2 vejce 250 g polohrubé mouky prášek do pečiva jablka Na drobenku 50 g hrubé mouky 30 g másla 30 g cukru krupice Postup Bram
Ze 4 800 let starých zubů byl sekvenován první lidský genom ze starověkého Egypta
21stoleti.cz
Ze 4 800 let starých zubů byl sekvenován první lidský genom ze starověkého Egypta
Pokusy o extrakci DNA z mumií starověkého Egypta nebyly dlouho příliš úspěšné, ukázalo se totiž, že mumifikace zřejmě rozpad DNA urychluje. Nyní se však odborníkům podařilo sekvenovat genom obyvatele
Tajemný Vyšehrad: Skrývá ve svém nitru nález století?
enigmaplus.cz
Tajemný Vyšehrad: Skrývá ve svém nitru nález století?
Na konci srpna roku 2014 se výzkumníkům z Archeologického ústavu Akademie věd ČR podaří zásadní archeologický objev. V útrobách Vyšehradu odhalí pozůstatky gigantického kostela. Kdo ho postavil? Za ja
Když je vedro, hurá k vodě!
epochanacestach.cz
Když je vedro, hurá k vodě!
Léto na Vysočině voní po borovicích, opalovacím krému a studené malinovce. Ať už se vidíte spíš s nohama v rybníce nebo v proudu skluzavky, Vysočina nabízí obojí. Není to totiž jen kraj kopců a lesů, ale i vody – čisté, přírodní, zábavné i relaxační. Připravili jsme pro vás výběr těch nejlepších míst, kde se v létě
Bulharsko a jeho nejkrásnější přímořské skvosty
nejsemsama.cz
Bulharsko a jeho nejkrásnější přímořské skvosty
Na které vás čeká nejvíc zábavy, nejlepší servis a kde nejvíc načerpáte sílu z nespoutané přírody? Přinášíme vám výběr pláží na pobřeží Černého moře, na nichž si dovolenou v Bulharsku bezvadně užijete! Zlaté písky Pulzující život, dovolenková atmosféra a relax na lehátku s drinkem v ruce. Právě to je vyhlášená pláž Bulharska v letovisku Zlaté písky. Nachází se asi 17 kilometrů severně od přístavního města Varna. Jde
Průlomové vynálezy historie: Na počátku byl jeden rozdělaný ohýnek
epochaplus.cz
Průlomové vynálezy historie: Na počátku byl jeden rozdělaný ohýnek
Vývoj lidstva jde nezadržitelně kupředu, někdy dokonce spěchá tak rychle, že za sebou nechává stovky zmařených životů. Jindy ale přispěje ke zkvalitnění všedních dní, jako je tomu třeba v případě splachovacích toalet. Ovládnutí ohně, jednoho z prvních a nejdůležitějších vynálezů, však zcela zásadně proměnilo směr lidských dějin a položilo základy naší civilizace. Oheň: Dobrý sluha,
DS Automobiles nabízí N°4 už i v České republice
iluxus.cz
DS Automobiles nabízí N°4 už i v České republice
DS N°4, nejnovější výtvor představený společností DS Automobiles, je nyní k dispozici k objednání. Jako hybrid s autonomním dobíjením je DS N°4 k dispozici již od 770 000 Kč v zaváděcí akci na speciál