Se svými rodiči jsem to nikdy neměla jednoduché. Vyrůstala jsem tak trochu ve stínu afér mé starší sestry Adriany. Té bylo o deset let víc a stačila během dospívání provést snad všechno, čeho se může mladý člověk dopustit.
Její útěky z domova bych ani nespočítala, stejně tak její pochybné známosti – jednou dokonce žila s ženatým mužem, o třicet let starším. Zpočátku se po každém průšvihu vracela pokorně domů a naši ji – byť se spoustou řečí a podmínek – přijali.
Později našla Adriana svoji hrdost a s rodiči komunikovala jen na dálku. Nakonec zůstala v cizině, konkrétně ve Francii, s jedním rozvedeným mužem.
Nebylo proto divu, že otec a mamka nechtěli, aby se něco podobného opakovalo se mnou a zasahovali tudíž do mého života víc, než bylo zdrávo.
Kontrolovali každý můj krok
Zpočátku mi to nevadilo. Ne všechno, co Adriana prováděla, se mi zamlouvalo a v lecčems jsem s rodiči souhlasila – důvodem bylo i to, že mě vlastně starší sestra opustila a já cítila tak trochu zradu.
Jakmile jsem se však začala snažit žít vlastním životem, přišly potíže. „Kam jdeš? Kdy se vrátíš? S kým tam jdeš? Co budete dělat?“ podobnou palbu otázek jsem musela poslouchat pokaždé, když jsem odcházela někam za zábavou nebo na rande s klukem.
A já jsem poslušně odpovídala a nenapadlo mě se vymlouvat nebo si něco vymýšlet. Můj život tak byl – i když s dobrými úmysly – podrobován nelítostné cenzuře.
Dalo se to tak nějak vydržet, ovšem jen do doby, než jsem začala chodit s Arturem To byl kluk, který se zejména mamce absolutně nezamlouval.
Když jsem ho přivedla po třech schůzkách domů představit – stejně jako všechny své ostatní předchozí ctitele – řekla mi po jeho odchodu: „Tak tohohle kluka tedy ne, Markétko.“ S údivem jsem se na ni podívala: „Co tím myslíš?
Vždyť je hodný a je do mě zamilovaný. Líbí se mi a já jemu…“ „Já poznám, kdo se k tobě hodí nebo ne,“ namítla mamka k mé nevoli. Nechápala jsem její důvody, až později mi došlo, že tím hlavním, co jí vadilo, byly Arturovy plány.
Ty zahrnovaly samozřejmě cestování po světě kvůli práci – a z toho pro mamku vyplývalo, že by ztratila i druhou dceru. Nedokázala se smířit s představou, jak jednou za týden volá Adrianě do Francie a mně někam do jiné země. Tehdy mi to takhle přímo neřekla, vlastně by to nepřiznala ani sobě.
Vzbouřila jsem se
Bylo to poprvé, co jsem se jasně postavila proti vůli rodičů. S podporou otce jsem totiž nemohla počítat, protože stál vždy na straně mamky.
Když viděli, jak reaguji, tak si mi samozřejmě netroufli Artura přímo zakázat… ostatně byla jsem už plnoletá a tak by se jim to stejně nepovedlo. Navenek se tvářili, že – jakkoliv tím trpí – do mého vztahu s Arturem nijak nezasahují.
Věci dospěly tak daleko, že jsem si svého miláčka chtěla po půl roce chození vzít a to už bylo pro rodiče příliš. Vyhrožovali, že mi na svatbu nepůjdou, že se mnou přestanou mluvit. A když tato taktika nezabrala, vymysleli mnohem zákeřnější.
Setkali se několikrát s Arturem za mými zády a podařilo se jim ho přesvědčit, že na ženění je ještě brzy. Ne, nepomlouvali mě, nesnažili se vyvolávat hádky kvůli falešným důvodům… jenže Artur byl dost ovlivnitelný a skutečně začal z plánované svatby couvat.
To se mě pochopitelně hluboce dotklo. Nejprve jsem se urazila a doufala, že se Artur bude snažit o usmíření a svatba, po které jsem opravdu toužila, se tím urychlí.
Jenže nic takového se nedělo a po dvou měsících postupného skomírání vztahu jsme se v klidu a bez emocí rozešli.
Dávali jsem jim vinu
Svůj hněv jsem obrátila proti našim, protože jsem jim dávala za vinu, jak to dopadlo… a myslím, že právem. „Jde přece o můj život a já mám právo vybrat si, s kým ho chci prožívat,“ vztekala jsem se.
„Jsi naše dcera, Markétko, a my máme zase právo na náš názor,“ oponovala mamka. Nesouhlasila jsem s tím a v duchu jsem si přísahala, že další vztahy, na kterých mi bude záležet, před svými rodiči utajím.
A také jsem se rozhodla, že domov, který jsem do této doby využívala jako své bezpečné „hnízdo“, co nejdříve opustím. K obojímu se mi naskytla příležitost přibližně za čtvrt roku.
To jsem potkala Oldu, u kterého mi bylo od začátku jasné, že by našim do oka nepadl. Zamilovala jsem se a když mi Olda nabídl, abych se k němu přestěhovala, váhala jsem jen krátce.
Doma z toho bylo samozřejmě pozdvižení. Mamka úplně zpanikařila a skoro se nervově složila. Po Adrianě jsem nyní její ochranná křídla opouštěla i já… Snažila se mi to rozmlouvat, ale tím mě vlastně jen přesvědčovala, že činím dobře.
„Nebudu přece bydlet daleko, jen na druhém konci města,“ namítala jsem. „Občas sem přijdu na návštěvu a budeme v pravidelném kontaktu,“ ujišťovala jsem mamku. Ta se mě snažila dál přesvědčovat, že můj krok je zbytečný a chybný… a otec se jí v tom snažil pomoci.
Marně. Bylo mi jasné, že tohle prostě udělat musím, i kdybych měla svého rozhodnutí litovat. To, jak se ukázalo, se později i stalo, nicméně v danou chvíli nebylo jiné řešení.
Cítila jsem svobodu
Hned od prvních chvil po přestěhování k Oldovi jsem cítila obrovskou úlevu a svobodu. Poprvé jsem byla na delší dobu z domova, bez dohledu rodičů, bez toho, abych musela myslet na to, jak se budou na moje chování tvářit.
Vlastně teprve nyní jsem se cítila dospělou, i když podle dokladů jsem jí už byla dávno. Rodičů mi nebylo ani trochu líto, naopak jsem si říkala, že mají, co si zasloužili. Argument byl jasný: to, co provedli mně a Arturovi.
Pod vlivem opojného pocitu osvobození jsem nebyla dostatečně kritická vůči svému novému příteli. Jak se ukázalo, asi jsem měla být.
Olda, jakkoliv sympatický a hodný se mi zprvu jevil, byl totiž značně nespolehlivý a – což bylo mnohem horší – také citově nestálý. Poprvé mi byl nevěrný dva týdny poté, co jsem se k němu nastěhovala. Zaskočilo mě to. Zklamalo. Cítila jsem se jako v pasti.
Jen tak odejít jsem nemohla – přece se nebudu potupně vracet k našim. Odpustit Oldovi jeho prohřešek se jevilo jako snadnější. Jenže po prvním přišel druhý a třetí… a já bych si asi přestala vážit sama sebe, kdybych s Oldou dál zůstávala. Kam ale jít?
Napadlo mě podívat se po inzerátech, jestli někdo nehledá spolubydlící. Takových inzerátů jsem našla víc, ale většina z nich se týkala hlavního města.
Právě tehdy mě napadlo, že bych mohla změnit svůj život definitivně a odstěhovat se úplně mimo vliv rodičů, do Prahy. Příliš dlouho jsem neváhala.
V práci jsem se dohodla na výpovědi koncem měsíce – ostatně přišlo jim to právě vhod, protože se chystalo částečné propouštění. Rodičům jsem jen zavolala, že odjíždím do Prahy a že se ozvu. Mamčiny protesty jsem utnula rázným ukončením hovoru.
Když se dnes zpětně ohlížím na tu dobu před několika roky, vidím, že mě vlastně osud sám postrkoval vstříc mému štěstí. Věci se odehrávaly vždy, když nastal ten pravý čas.
Pokud by naši nezničili můj vztah s Arturem, patrně by se dříve či později rozpadl sám – a já bych třeba ještě dlouho hledala odvahu k tomu, odejít z domova.
Kdyby Olda nebyl slaboch a holkař a já to hned zpočátku neprohlédla, nic by mě nenutilo opustit ho a zamířit do neznáma a do nejistoty.
A taky bych neprožila následné putování z práce do práce, z bytu do bytu, od jedné spolubydlící k jiné partě mladých kluků a holek… zkrátka můj život by byl jednotvárný a v zajetí stereotypu.
Tím hlavním argumentem, potvrzujícím všechny kroky, které jsem udělala, je pro mě ovšem skutečnost, že bych jinak nepotkala Romana…
Zbyli jsme si
Stalo se to rok poté, co jsem se přestěhovala do Prahy. Měla jsem dost starostí s bydlením i s prací a jejich neustálým střídáním, takže jsem si nijak nekomplikovala život ještě citovými zápletkami.
Roman v té době chodil s jednou dívkou… tedy vlastně se s ní už rozcházel. Společně sdíleli jeden pokoj ve velkém bytě tři plus jedna ve starém činžáku. Já jsem bydlela v dalším pokoji a v tom třetím ještě jedna dívka.
Poté, co se Roman se svojí slečnou rozešel a ta ze třetího pokoje bydlení rovněž vzdala, zůstali jsme v bytě sami. Nejprve jsme situaci řešili jako dva skoro kamarádi, kteří se ocitli v nepříjemné situaci.
Došlo nám, že bychom nájem neutáhli a než hledat pracně další zájemce o spolubydlení, bylo lepší najít si něco takhle ve dvou… zatím ve vší počestnosti a bez důvěrného vztahu. Šlo to rychle, i v tomhle nám byl osud nakloněn.
Do měsíce jsme bydleli spolu v malém dva plus jedna na sídlišti Jižní Město. Kdo by v té chvíli tušil, že za necelé tři roky budeme mít před sebou svatbu…
Po celou dobu svého pobytu v Praze jsem jezdila domů k rodičům spíše výjimečně. Často to nedopadlo dobře, protože jak mamka, tak otec se snažili mít dál na mě vliv a vyzvědět všechno, co dělám, s kým chodím a podobně.
Dvakrát jsem s prásknutím dveří odjela dřív, než jsem měla v úmyslu. Nevadilo mi to, vrátit jsem se měla kam. Když jsme se pak s Romanem rozhodli, že se vezmeme, váhala jsem, zda by neměl oficiálně požádat rodiče o moji ruku.
Nakonec jsem udržela ten vztah i svatbu „v utajení“ do poslední chvíle. Mrzelo mě, co jsem musela rodičům provést, ale jinak to opravdu nešlo.
Nehodlala jsem riskovat, že by zabránili mému vztahu s Romanem nebo že by do něj zasahovali tak, jako tomu bylo před čtyřmi lety, když mě rozeštvali s Arturem. A tak jsem uprostřed jednoho týdne zavolala domů. „Mami, v sobotu se vdávám,“ řekla jsem do telefonu.
Na druhé straně zavládlo mlčení. Věděla jsem, že v tuhle chvíli se rozhoduje o tom, jak to bude mezi mnou a rodiči dál. Moje stanovisko ale bylo jasné – a muselo být jasné i mamce.
Slyšela jsem, jak potlačuje pláč, ale pak se vzpamatovala a začaly jsme se bavit ryze prakticky: kdy a kde to bude a jak naši přijedou.
Šťastní jsou všichni
Svatba byla nakonec přesně taková, jakou jsem si přála: malá, komorní, ale hezká. S rodiči jsem si vše vyříkala později.
Padly samozřejmě nějaké výčitky i nějaké vzájemné omluvy, ale naše vztahy se konečně plně stabilizovaly a mamka s otcem mě začali brát jako dospělou… i když definitivně k tomu došlo až letos, kdy z nich narození malého Románka udělalo babičku a dědečka!
Markéta (25), Praha
