Spor o dědictví se může táhnout věky. Abychom na peníze nečekali dlouho, našli jsme neobvyklé řešení. Koupili jsme společně zámek.
Se sourozenci jsem během života téměř ztratila kontakt. Pocházela jsem z velké rodiny a měla pět bratrů, z nichž dva zemřeli. Jeden při autonehodě a druhý bohužel dostal v mladém věku infarkt.
Se zbývajícími třemi bratry jsem se viděla naposled právě na pohřbu toho nejmladšího. Potom jsme se zase rozutekli do nejrůznějších koutů naší vlasti. Já se vdala až k polským hranicím a tak jsem ani moc často nemohla navštěvovat rodiče.
Dodnes mě to mrzí, ale vychovávat tři děti a ještě se starat o nemocného manžela bylo téměř nad moje síly. Natož ještě jezdit tak daleko. Roky běžely jako voda. Táta odešel jako první a máma ho po necelém půl roku následovala. Potom se odehrálo něco, na co asi nebyl nikdo z nás, jejich dětí, připravený.
Naši byli bohatí
Byli jsme sezváni k dědickému řízení. „Zdědili jste docela velký majetek,“ oznámil nám notář a pokračoval: „Vaši rodiče vlastnili po svých rodičích rozlehlá pole a několik lesů.“ Koukali jsme vyjeveně po sobě a nevěřili vlastním uším. Jsme snad nakonec bohatí?
Proč nám nikdy naši nic neřekli? Ani z bratrů žádný nic netušil. Během hodiny byla závěť vyřízená. Každý jsme vlastnili čtvrtinu něčeho, o čem jsme netušili, co s tím. Prodat, zachovat, spravovat… Tušila jsem hádku a ta zákonitě přišla hned cestou z notářství.
Posezení u kávy se zvrtlo v hádku. Nestačila jsem si sníst ani svůj oblíbený větrník. „Ty do toho nemáš co mluvit, na rodiče jsi kašlala!“ vyčetl mi bratr a já musela uznat, že má pravdu. Pustil se ale do něho další brácha a připomněl mu jeho útěk z domova:
„Už jsi zapomněl, jak se máma kvůli tobě trápila?“ Ten poslední se také přidal. Připomenul nám, že to byl on, kdo se o rodiče staral. Tak prý má právo rozhodnout o dědictví.
Pohádali jsme se
Kluci se hádali a já se styděla. Za nás všechny a za to, jací jsme. Když vášně trochu opadly, navrhla jsem řešení: „Pojďte o tom všem popřemýšlet a sejdeme se za týden.“ Všichni s úlevou souhlasili. Bylo toho na nás už toho dne už moc.
Po týdnu jsme se opět sešli a začali řešit, co s majetkem. Mluvili jsme jeden přes druhého, až opět došlo k hádce. Už to vypadalo, že odejdeme nahněvaní. Dokonce padlo slovo soud. Pomyslela jsem si, že se jen tak konce nedobereme.
Vždyť soudy mohou trvat roky i desetiletí! Najednou využil chvilky ticha nejmladší z bratrů a klidným a rozhodným hlasem navrhnul nečekané řešení: „Pojďme za ty peníze koupit zámek. Chodím se tam dívat už rok, skoro každý den. Je tam nádherně.
Vždycky jsem si říkal, že kdybych vyhrál v loterii, koupil bych to tam. Je to takové rozlehlé sídlo nedaleko od nás. Není až tak moc zchátralé. Patří k němu stáje i pár chlévů. A je tam i rybník! Mohli bychom tam společně hospodařit. Všichni bychom si mohli split sny z dětství.
Nečekaný nápad nás nadchnul
„Nechtěla jsi náhodou, Evo, chovat koně? A ty, Vašku rád rybaříš, viď. No a já bych založil včelín. Med je stále potřeba! Pojeďte se tam alespoň se mnou podívat!“ Koukali jsme na něho, zda to myslí vážně nebo se zbláznil.
Ale způsob, jakým o tom básnil, jak se u toho tvářil a jak byl nadšený, nás snad úplně zhypnotizoval. Ten jeho nápad se nám začal líbit čím dál víc. Všechno bychom prodali a za utržené peníze společně koupili panství.
Mohli bychom tam bydlet i se svými rodinami a dělat každý to, co má rád. Všichni bychom byli spokojení! A tak jsme to udělali. Za rok už jsme bydleli každý v jednom křídle toho zámku.
Samozřejmě to nebylo žádné Konopiště, spíš rozlehlá patrová budova a oprýskanými okny a padající omítkou. Nečekaný a zpočátku dost bláznivý nápad nás dal po letech odloučení dohromady.
Pracujeme od rána do večera, opravujeme, zdíme, sázíme a taky studujeme, protože o chovu zvířat nic moc nevíme. Zatím se nám daří jen slepice a pár kachen. Všechno ostatní teprve přijde. Těšíme se na každý další den a jsme konečně spokojení!
Eva K. (58), Humpolec
