Nechtěla jsem velkou svatbu, divadýlko pro rodinu, tak jsem se vdala tajně a ublížila rodičům. Moje dcera mi to nyní vrátila i s úroky.

Bylo mi už osmadvacet let a mému budoucímu manželovi o tři roky více. Chodili jsme spolu sedm let, z toho většinu té doby jsme spolu i žili. Normálně jsme se stýkali s našimi rodinami a po těch letech jsme už byli bráni jako stabilní vztah.

Svatba u nás byla v podstatě jen formalita, nechtěli jsme ale nic velkého a okázalého, žádné divadélko pro okolí…

Jen my čtyři!

Domluvili jsme si svědky, po obřadu zašli do lepší restaurace na oběd a tím bylo všemu učiněno zadost.

Oblékli jsme se do normálních společenských šatů, které nosíme do divadla a na koncerty, neřešili jsme dary, hosty, organizaci… Jen jsme si zablokovali termín, vyřídili formality a absolvovali obřad. Z našeho pohledu ideální stav.

Bohužel, ani jedny rodiče nám to nemohli odpustit. Cítili s ukřivděně, že jsme jim nestáli ani za to jim oznámit, že se chceme vzít. Prý se něco takového rodičům nedělá, je to vrchol nevychovanosti, nevděčnosti, na svatbu svého dítěte se totiž náramně těšili!

Celá léta jsme to měli na talíři, jediná oslava nebo dokonce setkání se neobešlo bez nějaké drobné výčitky nebo aspoň narážky. Prostě jsme tehdy předběhli dobu.

Zaskočilo mě to

Narodila se nám jediná dcera, kterou jsme milovali a vychovali ji tak, jak jsme nejlépe dovedli. Zahrnuli jsme jí láskou a byla jsem přesvědčená, že mezi námi vznikl krásný vztah. S manželem jsme snili o její budoucnosti – a jak jinak? I o její svatbě!

Ale asi jsme měli zakusit hořkou chuť toho, co jsme kdysi připravili naším rodičům. A to v horší podobě. S manželem jsme se znali dlouho, když jsme se brali, zatímco naše Jiřinka se do manželství vrhla po hlavě. A to doslova.

Vdala se sice také v osmadvaceti jako já, také chodila s přítelem sedm let a obě rodiny jsme se znali a brali vztah jako hotovou věc, ale Jiřina se najednou úplně zbláznila.

Ze dne na den se s Milanem rozešla, našla si partnera nového, a toho si vzala po měsíční známosti.

Když nám tu zprávu, že se vdala v naprosté tichosti a skromnosti, oznámila, byli jsme s manželem zděšeni a zaskočeni úplně stejně, jako tomu bylo v našem mládí u našich rodičů.

Inu, to, co člověk zaseje, jednou zřejmě opravdu sklidí – i když to může být až za třicet let.

Alena (63), Ostrava