Rodiče mají pomáhat dětem nalézt jejich cestu. Co když ale žádnou nehledají?
Snad nikdo nemůže být více rozdílný než jsou můj syn Adam a moje dcera Lucie. V dětství se to ještě tak moc neprojevovalo, až v době dospívání. Přitom se nedá říct, že bychom se s manželem ke každému z našich dětí chovali rozdílně. Adam byl starší a tak rozmazlovaná byla spíš Lucie. Dopadlo to ale přesně opačně, než by se dalo čekat: z Adama je dnes pohodlný mladý muž, který se v životě nikam nehrne, zatímco Lucie je cílevědomou slečnou s jasnými cíli a snahou jich dosáhnout.
Oba byli jiní
Škoda, že dnešní mladíci nemusí už chodit na vojnu. A to říkám jako matka! Vím totiž, že nejméně rok v kasárnách, kde by byl odkázaný hlavně sám na sebe, by Adamovi opravdu prospěl. To vím ale až dnes, po mnohaletých zkušenostech. Patřili jsme vždy k rodinám, které neměly moc existenčních starostí, hlavně díky tomu, že můj muž úspěšně podnikal. Výchově dětí jsem se věnovala spíš já. Manžel, aby se tak trochu vykoupil z toho, že na ně nemá příliš času, jim dopřával cokoliv materiálního, co Adam a Lucie potřebovali. Už tehdy se mezi starším synem a mladší dcerou projevovaly rozdíly. Zatímco Lucie si vždy pečlivě rozmyslela, co a proč si má přát, Adam se choval rozmařile. Chtěl prostě všechno – a zvykl si na to, že všechno má. Vím, že jsem tehdy udělala chybu, když jsem se neozvala a manželovu štědrost nezastavila. Asi by to ale nebylo nic platné. Z Adama tak vyrůstal člověk, který si neváží toho, co má, protože mohl mít skoro všechno.
Říkala jsem si, že dozraje
Přála jsem si, aby si moje děti našly dobré životní partnery a aby v té souvislosti – nebo třeba i předtím – oba prožili nějakou romantickou lásku, na kterou jim zůstanou krásné vzpomínky. U Lucie to nebyl problém. Protože jsme mezi sebou měly vztah založený na důvěře, věděla jsem, kdy a do koho je nešťastně zamilovaná nebo jak prožívá svoji první vážnou známost. Adam se s ničím moc nesvěřoval, mně ani manželovi. Nebylo to ale proto, že by byl tajnůstkář – prostě nebylo s čím. Do žádného vztahu se nehrnul, ven chodil hlavně s kamarády. Párkrát byl spatřen i s dívkou, ale pokaždé s jinou. Nikdy nešlo o nic vážného, jen chvilkové známosti, aby si užil. Uklidňovala jsem sama sebe, že se vybouří a pak se usadí. Víc mi v té době vadilo, že Adam nemá ani žádný životní cíl. Dostal se na vysokou školu, ale bylo vidět, že studium ho nebaví. Neměl ani žádnou představu, co potom, po promoci. Proč by vlastně o něco vůbec usiloval, když všechno měl?
Zůstane mi na krku napořád?
Považovala jsem ještě za správné, i když s přimhouřenýma očima, že synovi pomáháme během studia. Adam se ale nikam nehrnul ani poté, co školu s průměrnými výsledky dokončil a nastoupil do svého prvního zaměstnání. Ani nyní neměl žádnou vážnou známost, jen „kamarádky s výhodami“, jak sám říkal. Stal se z něho typický „mamánek“, jak se takovým typům říká. A jak čas utíkal, trápilo mě to čím dál tím víc. Manžel to bohužel nechtěl řešit. Říkal mi, ať jsem ráda, že Adam je zdravý, má práci a nedělá žádné průšvihy. Částečně mě zklidnilo, když jsem organizovala svatbu Lucie. Dcera si našla hodného přítele a přestěhovala se k němu. Tím víc mě ale potom bila do očí Adamova pohodlnost. Na moje narážky nebo i výčitky mi Adam vždy jen řekl, ať si o něho nedělám starosti. Já si je ale dělám čím dál větší. Nyní je synovi už přes třicet a pořád se nemá k tomu, aby si našel vlastní životní cestu a nějaký vztah. Bojím se, že si na to už zvykl a jsem bohužel jediná, koho to v rodině trápí. Ještě, že Lucie mi dělá radost: začátkem příštího roku bude mít první dítě!
Eva D. (54), Praha
