Obdivuji jí , jak se s krutým osudem dokázala vyrovnat a udržet si úsměv na rtech do poslední chvíle, aby nám nezkazila šťastné a veselé Vánoce.
Nebýt Haničky, máminy kamarádky a spolužačky, která o všem věděla, nikdy bychom se nedozvěděli, jak to tenkrát bylo. Všechno začalo na podzim roku 2009, kdy si maminka začala stěžovat na bolesti břicha. Zprvu jsme tomu nikdo nevěnoval pozornost, když se ale její stížnosti začaly stávat častějšími a ona byla čím dál víc unavenější, zpozorněli jsme. Naše máma totiž měla tuhý kořínek a nikdy se ani slůvkem nezmínila o tom, že by měla nějaký problém. Vlastně jsem si nikdy nevšimla ani jako dítě ani v dospělosti, že by byla nemocná, ležela v posteli nebo si jen postěžovala. Proto jsme zpozorněli. S tátou jsme ji přemluvili, aby si raději zašla k doktorovi. Ona se však vymlouvala, že to není třeba, že nemá na takové hlouposti čas. Kdybych byla tehdy pozornější, mohla jsem si všimnout, že tentokrát to bylo jiné, že tentokrát měla jiné oči, jiný výraz, že tehdy trpěla velkými bolestmi a jen se snažila být před námi silná. Byla přehnaně veselá, a to proto, abychom náhodou nezačali mít podezření…
Neuměla se litovat
Ostatně to byla její celoživotní role. O mě, mé dva sourozence i o tátu se starala, i když jsme o to mnohdy nestáli. Pečovala o nás s přehnanou láskou, ale ona byla proste taková. Člověk se za to na ni nemohl zlobit. Jak moc je mi dnes líto, že jsme ji nebyli dost vděční a někdy ošklivě odsekli, ať se pořád tak nestará. Dnes s odstupem času bych řekla, že jsme byli vždycky na prvním místě my s tátou a na sebe máma myslela až jako na tu poslední. Pořád říkala, že kdyby jí něco náhodou opravdu bylo a musela jít do nemocnice, není nikdo, kdo by se o nás postaral. Bylo to směšné, říkala to, i když nám bylo už přes třicet, a táta byl soběstačný chlap. Aniž by nám tedy cokoli řekla, nejspíš, abychom se nestrachovali, došla si před těmi devíti lety k lékaři a pak k dalšímu a dalšímu, až se konečně dozvěděla příčinu svých potíží. Mezitím už se stihl říjen přehoupnout v listopad. Lékaři v nemocnici jí sdělili, že je její stav velmi vážný a že kdyby přišla dříve, mohla být léčba mnohem jednodušší. Nebyla by to ale naše máma, kdyby se spokojila s tím, co slyšela. Vydala se proto ke své kamarádce, zdravotní sestřičce Haničce, která pracovala několik let na onkologii.
Kamarádka plakala
Když jí předala svou lékařskou zprávu, Hana se rozplakala. Diagnóza byla krutá a nespravedlivá. Maminka měla rakovinu tlustého střeva. Metastázy zasáhly takřka všechny důležité orgány. Maminka chtěla po Hance pravdu. Věděla, že umírá, že už jí nepomůže ani zázrak, ale asi to potřebovala slyšet od někoho, koho znala a kdo znal ji. Haně tedy nezbylo, než mamince její smutnou domněnku potvrdit. Poslední, co ještě chtěla máma vědět bylo, jestli se dožije Vánoc, a kolik času jí vlastně zbývá. Dalo se to jen těžko odhadnout, ale podle všeho měla maminka před sebou už jen pár měsíců nebo dokonce týdnů. Nádor, který jí ubíral cenný čas, byl tak velký, že nebylo možné ji operovat. Chemoterapie by jí také už nepomohla. A jak jsem svou mámu znala, nejspíš by ji stejně odmítla s tím, že nechce své poslední dny strávit s hlavou v záchodové míse nebo schoulená na sedačce. Jediné, co lékaři mamince nabídli, byly léky tišící stále se zvětšující bolesti. Ty neodmítla. To ale proto, aby se jí lépe dařilo se před námi přetvařovat. Tak si nikdo z nás nevšiml, že by se cokoli dělo. Ano, viděli jsme, že je máma unavená, pohublá a nevypadá moc zdravě, ale ona nám tvrdila, že příčinou bolestí je žlučník a že se čeká, jestli se uklidní, nebo bude muset jít ven. Spolkli jsme jí to bez námitek. Všichni jsme byli tak zaneprázdnění, že jsme si nevšimli, jak se nám milovaná maminka ztrácí den ode dne před očima…
Pozdě bycha honit
Strašně si to teď vyčítám, že jsem jí častěji nezavolala, jak jí je, jak se má… Třeba by se mi svěřila, třeba by se prořekla a já bych ten čas, který nám byl vyměřený, mohla využít lépe. Bohužel se nic z toho nestalo a máma hrála svou roli dál, aniž by nám cokoli řekla. V práci mě navíc povýšili, takže jsem toho měla tolik, že jsem se kolikrát neozvala i několik dní. Táta pracoval pro nějakou firmu a doma se také příliš nezdržoval. Vetšinou se s mamkou viděli až večer, a to už ležela v posteli nebo si četla v obýváku na pohovce. Ovšem s tím, jak se blížily Vánoce, začala si i moje silná máma uvědomovat, že to jsou poslední svátky, které s námi prožije. Jediné, za co jsem vděčná je, že při ní byla Hanička, která sice její chování neschvalovala, ale tolerovala ho. Vždy maminku ochotně vyslechla a pomohla jí, když cokoli potřebovala a my s tátou nebyli na blízku. Nebýt toho, zůstaly by nám dost možná okolnosti její smrti navždy obestřeny tajemstvím. Hanička pomáhala mamince s nákupy dárků k Vánocům, protože ta už pomalu ztrácela svou pověstnou sílu. Pomáhala jí také s pečením a s přípravami. Máma totiž věděla, že kdyby řekla mně, bylo by mi okamžitě jasné, že se něco děje.
Hlavně se dožít Vánoc
Proto se neobrátila ani na mě ani na tátu. Jak začínala nemoc nad maminkou získávat převahu, přibývalo sporů s Hanou. Ta ji prosila, aby se nám konečně svěřila, aby nám řekla, že už tu dlouho nebude. Snažila se ji přesvědčit, že na to máme právo, a když nám to neřekne, je to od ní sobecké. Máma si ale dál vedla svou a nechtěla nám kazit vánoční období. Chtěla Vánoce jako byly vždycky – šťastné a radostné! Nestála prý o soucitné pohledy, o desítky zpráv a telefonátu příbuzných a hlavně o slzy a smutek. Přála si pamatovat naše usměvavé tváře a nadšení nad skvělými dárky, které, stejně jako každý rok, vymyslela. Když se nad tím člověk zamyslí, nemůže se na ni proto zlobit. A jak si přála, tak se také nakonec stalo. Všechno s Haničkou připravily tak, že nikdo z nás nepojal podezření, že se něco děje. A když jsme zasedli společně k prostřenému stolu, byli jsme šťastní, maminka se usmívala a vypadala spokojeně. Dokonce se zdálo, že jí je dobře, i když musela v tu dobu hodně trpět. Po večeři jsme si rozdali dárky a usedli k pohádkám, tak jako jsme to dělali, když jsme byli malé děti. Máma seděla ve svém oblíbeném velkém kresle, táta naproti ní, my s bráchou a sestrou na gauči a naše děti u jejích nohou na zemi.
Poslední rozloučení
Sledovali jsem Popelku a máma hladila vnoučky po vlasech. Užívala jsem si tu úžasnou chvíli pohody. Jen jsem netušila, že je to poslední chvíle s tou, kterou jsem bezmezně milovala a neříkala jí to tak často, jak jsem měla. Když jsem v noci odjížděla k sobě do bytu, poděkovala jsem mamince za krásný večer a slíbila, že se druhý den zastavím, a půjdeme na hřbitov zapálit babičce a dědečkovi svíčku. Políbila mě na čelo a zapnula poslední knoflík na kabátu, abych se nenachladila. Dělala jsem uraženou, že se o mě stará jako by mi bylo deset. Jen se usmála a řekla, že na sebe musím dávat větší pozor a že jí to mám slíbit. Slíbila jsem, rozloučila se a odešla. Druhý den ráno, když jsem se chystala k našim, mi táta zavolal, že maminka večer usnula a už se neprobudila. Zemřela ve spánku. Její nečekaná smrt nás zničila, ovšem zjištění, že nám vše zatajila, ještě víc. Utěšovalo nás jen to, že odešla šťastná a milovaná. Sebrala všechny poslední síly, aby se dočkala Vánoc, kdy se všichni sejdeme. Od té doby jsou všechny Vánoce na její počest a její místo u stolu je prostřeno tak, jako by tu s námi stále byla.
Kateřina (45), Olomouc
