Po tom jsme vždycky snili, aby náš dům zněl smíchem Já i manžel jsme neměli sourozence a život nám dopřál jen jedno jediné dítě.

Naše Alenka nám to ale vynahradila. Máme čtyři vnoučky, Jeníka, Marušku, Davídka a Kačenku. Jsou za sebou jako ty schůdky.

Protože syn se snachou chodí do práce, vyzvedáváme s manželem děti různě ze školy a ze školky a často je bereme k nám.
 Někdo by řekl, že to musí být strašně náročné, ale my se těch dětí nemůžeme stále nasytit. V podzimu života se nám totiž splnil náš sen mít velkou rodinu…

Začaly rozum brát

Před pěti lety jsem chtěla udělat vnukům omelety. Mají je rády, tak jsem myslela, že se jim zavděčím. Ale to jsem se spletla. Maruška tehdy ve třetí třídě si přelouskala obal a prohlásila, že taková vajíčka jíst nebude.

Že jsou od slepiček v klecích, které jsou strašně nešťastné. Mladší sourozenci přikyvovali a když jsem se podívala na nejstaršího Jendu a doufala, že mu bude jako chlapovi jedno, co jí, zhluboka se nadechl a začal mi dělat přednášku.

Co jim to v té škole nakukali! Říkala jsem si v duši. „Proč, babičko, nemáte s dědou vlastní slepičky a králíčky?“ Neuměla jsem na tu otázku dost dobře odpovědět. Vlastně jsme o tom nikdy nepřemýšleli. „A kdybys měla, babičko, skleník, můžeš pěstovat i melouny!“

Pěstujeme BIO

Co bychom pro své vnuky neudělali! Celý večer jsme o jejich názoru diskutovali s manželem. Nebylo by špatné mít vlastní vajíčka a v koutě zahrady je místo na skleník. Manžel byl muž činu, a tak druhý den přinesl domů několik chytrých knih.

Já konzultovala chov slepic a králíků se starou Blažkovou, která měla doma hotovou farmu. Dopadlo to tak, že jsme si nakonec pořídili i husy a malého vepříka. Nebylo to ani zdaleka tak náročné, jak jsme si mysleli. Naši malou bio farmu zvládáme zatím dobře, protože nám chodí vnoučkové pomáhat.

Pozor na svá přání

Když jsem chystala sedmdesátiny, ptal se mě zeťák, co bych si přála za dárek. Z legrace jsem řekla, že mi ke štěstí schází už jen ten páv. Nikdy by mě nenapadlo, že to vezme vážně. Na oslavě před rokem jsem ho opravdu dostala.

V kleci vypadá nešťastně, tak ho občas pustím. Vždycky uteče, běhá po vesnici a jeho křik se rozléhá po celém okolí. Stal se takovou místní atrakcí, občas zazvoní u vrátek nějaký turista s dítětem, jestli by si mohli tu naší malou zoologickou prohlédnout.

Tak jsme se stali na stará kolena místní oázou, kam se stahují nejen naši vnuci, ale děti z celého okolí.

Jarmila (71), Táborsko