Ta akce pro mě znamenala hodně a tak jsem o ní úmyslně Adamovi řekla dostatečně brzy, aby si to nějak zařídil. Přála jsem si, aby se přišel podívat na mé první veřejné koncertní vystoupení.
Věděla jsem, že ho vážná hudba příliš neláká, ale přes rozdílnost kulturních zájmů jsme tvořili už půl roku docela sehranou a pohodovou dvojici. Připadalo mi jako samozřejmost, že si „odtrpí“ tu hodinu a něco na koncertě… vždyť já bych s ním na oplátku klidně šla na fotbal, i když se jedná o záležitost pro mě nezajímavou. Cítila bych se trapně, kdybych Adamovi denně opakovala termín blížícího se vystoupení. Učinila jsem tak pouze třikrát, naposledy dva dny před koncertem. V den D jsem se plně soustředila na svůj výkon. Na svého přítele jsem prostě spoléhala.
Nepřišel
O to větší bylo moje zklamání, když nepřišel. Prostě se nedostavil. Měl ode mě lístek do první řady a jeho místo zůstalo prázdné. Odehrála jsem koncert s určitým sebezapřením, vůbec jsem neměla z hudby radost. Adamova neúčast bolela víc, než bych bývala předpokládala. Zavolal mi druhý den a o včerejším večeru ani slovo. „To mi ani nevysvětlíš, co se stalo?“ zeptala jsem se. Zdálo se, že neví, o čem je řeč. „Co by se mělo stát, Simono?“ zněl jeho udivený hlas ve sluchátku. „Můj koncert přece,“ skoro jsem brečela. Na druhém konci se rozhostilo ticho. Hm, je to jasné, zapomněl na to, došlo mi. A než stačil Adam cokoliv říct na svoji omluvu, prohlásila jsem: „Nemůžu ti to odpustit. Už za mnou nechoď, ano?“ A zavěsila jsem.
Zkoušel se omluvit
Adam za mnou samozřejmě přišel, ještě téhož odpoledne. Zazvonil u nás, ale já mu neotevřela. Bolest ze včerejška stále přetrvávala. Nijak se nezmenšovala, naopak zapouštěla kořeny a našeptávala mi: takový kluk, co zmešká tvůj důležitý večer, je pro vztah nepoužitelný. Myslí jenom na sebe. Dřív nebo později by to stejně skončilo špatně. Adam se ale nevzdával. Zkoušel mi volat – já ale nikdy hovor nepřijala. A nebrala jsem ani hovory se skrytým číslem. Pokusil se zatelefonovat od kamaráda, z jiného mobilu. Na to jsem samozřejmě skočila, ale jen do chvíle, než jsem uslyšela Adamův hlas. Nenechala jsem ho domluvit…
Byla jsem neoblomná
Když Adam neuspěl telefonicky, zkusil to znovu osobně. Čekal na mě před domem. Snažila jsem se dělat, že ho nevidím. Dost dobře to ovšem nešlo. Měla jsem v úmyslu kolem něho projít se vztyčenou hlavou a uraženým pohledem.
Chytil mě za ruku a zastavil mě. „Moc mě mrzí, Simono, co se stalo. Záleží mi na tobě. Tady jsem ti napsal písemnou prosbu za odpuštění.“ Podával mi jakýsi list papíru. Protože mě zlost ještě zcela nepřešla, chtěla jsem papír vzít, zmačkat a hodit na zem. Nedalo mi to však a alespoň jsem si ho přečetla. Stálo tam, že v onen inkriminovaný den měl Adam problémy v práci i doma s mámou. Proto se mu myšlenka na koncert úplně vytratila z hlavy. Omluva končila ujištěním, že už to nikdy neudělá. Co mě málem rozesmálo, byl podpis jeho rodičů na konci papíru. Skoro jsem chtěla Adamovi odpustit, ale pak jsem si znovu vzpomněla na své pocity při pohledu na prázdnou sedačku v první řadě – a na to, jak jsem měla celý koncert pokažený. „To je sice hezké, ale nic to na věci nemění,“ pokrčila jsem rádoby lhostejně rameny a pokračovala v cestě domů. Adam stál a já v zádech cítila jeho pohled.
Vytrval
Čekal na mě opět druhý den. V ruce držel zase nějaký papír. Pozdravil mě a znovu mi ho dával před oči. Zvědavost mě přinutila podívat se, co si vymyslel tentokrát. Nejprve jsem s trochou zklamání zjistila, že se jedná o tentýž text jako včera, dokonce o stejný papír. Pak jsem si všimla dlouhé řady podpisů na konci. Za Adama písemně „orodovali“ všichni jeho kolegové v práci. Tentokrát jsem se už neudržela a musela se tomu opravdu smát. Adam mě k sobě přitiskl a já se nebránila. Pošeptala jsem mu: „To bylo ale naposledy, kdy jsem takovou omluvenku přijala. Příště už ne.“ Odpověděl: „Neboj, Simono, příště budu sedět na svém místě už od rána a radši si kvůli tomu vezmu dovolenou…“
Simona (19), Praha
