Vzpomínka na krásný romantický vztah je dodnes zakopaná v krabičce pod zemí.

Vyrůstala jsem za minulého režimu poměrně v přepychu. Stály za tím dvě okolnosti: jednak jsem byla jedináček, jednak můj otec měl celkem vysoké politické funkce a z toho vyplývající výhody. Žila jsem tedy v jakési zlaté kleci.

Neměla jsem důvod se proti rodičům bouřit, jako moji vrstevníci v době dospívání. A pak se přece jenom jeden důvod našel: zamilovala jsem se.

Přísahali jsme si navzájem

Luboš byl stejně starý jako já. Na prestižním gymnáziu, které jsem navštěvovala, chodil do vedlejší třídy. Všimla jsem si ho ještě předtím, než jsme se spolu začali bavit. Líbil se mi.

Poprvé v životě jsem pociťovala opravdovou lásku a byla jsem z toho zmatená. Když mě pak jednoho dne zastavil před školou a věnoval mi básničku, kterou pro mě a o mně napsal, začaly tím nejkrásnější dny mého mládí.

Doma jsem se s ničím nesvěřovala, a to ani tehdy, když se můj vztah s Lubošem změnil v opravdu milenecký. Připadala jsem si jako v tom nejkrásnějším romantickém příběhu.

Jednoho májového dne, v maturitním ročníku, jsme pak s Lubošem sepsali slavnostní milostný slib. Přísahali jsme si v něm věrnost na celý život, ať se s námi stane cokoliv. Kamkoliv jeden z nás půjde, druhý ho bude následovat.

Slib jsme uložili do malé dřevěné krabičky a tu jsme zakopali na tajném místě za městem. Oba jsme ho mysleli naprosto vážně a upřímně.

Zalekla jsem se nejistoty

Po úspěšné maturitě jsem usoudila, že je konečně čas představit Luboše rodičům. A právě tehdy narazily růžové romantické sny na drsnou realitu. Pro otce i pro matku byl můj miláček naprosto nepřijatelný. Jak se říká, nejel přes to vlak.

Po několika tvrdých výstupech jsem se rozhodla nenastoupit na vysokou školu, kam mě rodiče směřovali a s Lubošem utéct. Klidně bych i spala pod mostem nebo někde na ubytovně, jen pokud budu s ním.

A protože Luboš byl stejný blázen jako já, tajně jsme můj útěk zorganizovali. Jenže pak přišel den D – a já se na poslední chvíli zalekla nejistoty, která by mě čekala. Projevilo se rodinné prostředí, ve kterém jsem vyrostla.

Svůj slib Lubošovi, sepsaný a uschovaný v krabičce pod zemí, jsem tak porušila. Snažila jsem se namluvit si, že je to jen odklad té lásky na lepší časy, až budu samostatná a postavím se na vlastní nohy. Moje srdce ale vědělo, že jsem zradila.

Styděla jsem se sama před sebou – a když mě Luboš následujícího dne vyhledal, odmítla jsem s ním mluvit. Tehdy jsem netušila, že ho dalších třicet let neuvidím!

Mám všechno, jenom ne lásku!

Litovat své slabosti jsem začala hned v dalších týdnech. Strašně moc mi chybělo všechno, co jsem s Lubošem během střední školy zažila. Můj život se pak odvíjel podle plánu rodičů. Vysoká škola, manžel z „lepší“ rodiny.

Ani po změně režimu neztratil otec přátele a vliv. Žilo se mi dobře, narodily se mi dvě děti, nikdy jsem hmotně nestrádala. Jediné mi ale chybělo: opravdová láska. K manželovi jsem cítila snad jen desetinu toho, co kdysi k Lubošovi.

Čím jsem byla starší, tím víc jsem si porušení svého slibu vyčítala. Často jsem kvůli tomu plakala. Jednoho dne, krátce předtím, než mi bylo padesát, jsem svoji dávnou lásku znovu potkala. Čas na nás obou zapracoval, ale já Luboše poznala okamžitě.

Zašli jsme na kávu. Na rozdíl ode mě byl se ženou, kterou si pak vzal, opravdu šťastný a stále ji miloval. Vzpomínali jsme na středoškolská léta. Došlo samozřejmě i na tu krabičku se slibem.

Luboš přiznal, že ji po mé zradě chtěl vykopat a zničit, ale nakonec to neudělal. Leží tam tedy pod zemí dodnes, jako připomínka všeho krásného, co mohlo být a nakonec nebylo!

Tereza Š. (50), Plzeň