Být jedináček má své výhody a nevýhody. Rodiče mě odmalička rozmazlovali a současně hlídali. Snášeli mi takřka modré z nebe, jenže zároveň jsem byla neustále v jejich zorném poli.

Musela jsem taťku s mamkou informovat o každém svém kroku. I když jsem šla třeba jen o dva domy vedle ke kamarádce, stejně si to ověřovali – ne snad proto, že by mi nevěřili, ale jak sami říkali, protože se o mě báli.

„Dnešní svět vůbec není bezpečný a kdybychom tě ztratili, co by nám zůstalo?“ argumentovala mamka. Snášela jsem tu dvojsečnou pozornost s přibývajícími léty stále hůř, ale nedávala jsem to před rodiči moc najevo. Lhát jsem jim začala až ve chvíli, kdy jsem si našla prvního kluka.

Přítele jsem tajila

Petr chodil do té samé střední školy jako já, jen o ročník výš. Vídala jsem ho často a tajně jsem se do něho zamilovala. Když si mě jednoho dne konečně všiml a daroval mi jeden ze svých upřímných a kouzelných úsměvů, myslela jsem si, že jsem v ráji.

A to nebylo zdaleka všechno: hned následujícího dne mě oslovil a řekl mi, že by se mnou chtěl chodit. Já jsem s tím okamžitě souhlasila. O tom, jak nebude podobný vztah jednoduchý, jsem začala přemýšlet až večer doma.

Dalo se úspěšně předpokládat, že jakmile se doma o Petrovi zmíním, ihned mi to naši zatrhnou. Aby mě pouštěli na rande s klukem, to mi připadalo naprosto nereálné. Musela jsem tedy Petra před mamkou a taťkou pečlivě utajit.

Slavil narozeniny

Zpočátku se mi to dařilo bez problémů. Vídali jsme se každý den ve škole a Petr mě často doprovázel domů. Sami jsme ale cítili, že nám tohle nestačí a chceme víc – něco podnikat, prožívat věci společně. Před Petrem jsem se netajila s tím, jak na tom doma jsem.

Přicházel neustále s nějakými nápady – kino, diskotéka a podobně – ale já se bála. Lhát jsem nechtěla a trápit se kvůli případným hádkám s rodiči také ne. Na všechno jsem odpovídala jen „naši mi to nedovolí“.

Zdálo se, že Petrovi se mnou pomalu dochází trpělivost. Nechtěla jsem ho ztratit a tak jsem se rozhodla riskovat. Když mě pozval na oslavu svých narozenin, nedokázala jsem říct „ne“.

Problém byl v tom, že slavit chtěl v sobotu večer a já netušila, jak se dostanu z domova, aby to naši nevěděli. „Už vím, jak to uděláme,“ navrhl Petr. „Já nejdřív udělám malou oslavu s kamarády. Potom, pozdě večer, pro tebe přijedu a odvezu tě k sobě.

A ráno, než se vaši probudí, tě zase dopravím zpátky. Šlo by to tak?“

Vyplížila jsem se z bytu

Bydleli jsme ve druhém patře. Odejít normálně dveřmi jsem se bála – mamka by jistě slyšela, jak odemykám a přistihla by mě. K bytu patřil balkón a ten představoval možnou únikovou cestu. Sama bych se rozhodně bála sešplhat dolů – a navíc potmě.

Petr slíbil, že přiveze pevné lano a na tom mě dolů dopraví. Plná obav, ale současně i odhodlání jsem souhlasila. Rodiče chodili spát celkem brzy. Pokud v televizi v sobotu pozdě večer něco dávali, nahráli si to na video a dívali se druhý den odpoledne.

V tom jsem měla výhodu. Nejinak tomu bylo i v onen den D. Musela jsem překonat dvojí strach: jednak z odhalení, jednak z toho menšího horolezeckého výkonu. Co by ale člověk pro lásku a pro svého miláčka neudělal!

Po jedenácté večer jsem se úspěšně dostala z domu tak, že nikdo nic neviděl. Lano jsme nechali viset dolů z balkonu, tak, abych se stejnou cestou dostala nazpátek. Doufala jsem, že si ho nikdo nevšimne. Klíče jsem si vzala pro jistotu s sebou…

Nejkrásnější noc

Tu noc jsem nespala, ale nijak mi to nevadilo. Dali jsme si s Petrem všechno, o co nás zatím můj strach připravoval. Ráno, když mě za svítání přivezl zpátky, jsem byla jiná: obavy zmizely a já byla připravená o svoji lásku bojovat.

Petr mě chtěl zavést zpátky pod balkón, ale já jsem zavrtěla hlavou a prohlásila, že půjdu normálně dveřmi. A opravdu jsem to udělala. Rozloučili jsme se dlouhým polibkem. Vystoupala jsem nahoru po schodech a odemkla dveře. Stalo se to, co jsem předpokládala.

Než jsem stačila zmizet ve svém pokoji, otevřely se dveře ložnice a v nich stála probuzená a nic nechápající mamka. Nadechla jsem se a řekla jsem jí pravdu: že mám kluka, že jsem byla s ním a že už nejsem malá holka.

Ta nezvyklá sebejistota, s jakou jsem mluvila, mamku umlčela. Řekla mi, ať jdu spát, že si to vyřídíme později.

Poté, co jsem se vyspala a naobědvala, si mě odvedla stranou a prohlásila, že z toho nebude dělat aféru, ale mám o svém nočním výletu pomlčet před taťkou. To jsem jí s lehkým srdcem slíbila.

Od toho dne se ze mě stal někdo jiný – dívka, která ví, že když má člověk rád a nebojí se, dokáže udělat cokoliv na světě!

Monika (18), východní Čechy