Moje manželství bylo krásné a skoro bez mráčku. Trvalo přesně osmnáct let, sedm měsíců a tři dny. Skončilo v den, kdy se Martin nevrátil z práce domů.
Sháněla jsem ho, protože byl vždy přesný jako hodinky a o všem mi předem říkal. Vypátrala jsem ho až v nemocnici, kam ho dovezla sanitka, když se mu po cestě ze zaměstnání udělalo na ulici nevolno. Jednalo se o srdeční slabost. Martin byl v bezvědomí, ze kterého se už neprobral. Téže noci zemřel. Když jsem později pátrala po příčinách, vyšlo najevo, že už jeden utajovaný infarkt měl… a že na té ulici ležel bez pomoci delší dobu. Přišlo to všechno jako blesk z čistého nebe a spálilo mě to na uhel. Psychicky jsem se skoro zhroutila. Jediné, co mě drželo nad hladinou, byl Ondra, náš sedmnáctiletý syn a jediný potomek. Také on se s náhlou smrtí svého otce těžko vyrovnával, ale prokázal velkou statečnost. Říkal mi: „Mami, já nechci přijít ještě i o tebe…“ Jen díky jemu jsem těch prvních pár týdnů a měsíců zvládla přežít bez toho, abych se musela jít někam léčit.
Syn byl mojí oporou
Syn se mnou bydlel dál i poté, co ukončil střední školu a začal studovat na vysoké. Po dvou letech od Martinovy smrti, kdy jsem stále ještě byla sama a uzavřená a nikam jsem nechodila, mě začal pomalu přemlouvat, abych si někoho zkusila najít. Rázně jsem to odmítla. Brala bych to jako zradu na člověku, který pro mě tolik znamenal. Někde uvnitř mě se ale přece jen časem ozval tichý hlásek, který mi říkal: Je ti třicet devět let, ještě máš spoustu života před sebou a nemůžeš věčně zůstat osamělá… Tenhle hlásek ale zůstal kdesi v pozadí, navenek se během dalšího roku nic neměnilo. Od té tragédie uplynuly už tři roky a já se s ní stále nedokázala smířit. Když vám někdo odejde uprostřed života, plný síly a energie, kterou měl vždy v zásobě i pro vás, zhroutí se s jeho smrtí celý život. Budoucnost přestane existovat a máte pocit, že všechno, co jste mohli kdy získat, je nenávratně pryč a už vás nic dobrého nikdy nečeká…
Porouchaná televize
Nejhorší byl vždycky začátek roku. Martin odešel z tohoto světa koncem ledna a mně se pokaždé při výročí jeho smrti zmocňoval nevýslovný smutek a touha jít za ním. I během roku jsem pak často propadala zoufalství, z těch lednových a únorových dnů jsem se však vyhrabávala na světlo stejně obtížně jako zamrzlá rostlinka. Většinu věcí v domácnosti obstarával syn – mám tím na mysli takové ty „chlapské“ věci jako něco opravit, zařídit a podobně. Byl šikovný, hotový domácí kutil a já si v duchu říkala, že to zdědil po Martinovi a jeho budoucí partnerka s ním udělá terno. Občas však přece jen došlo na něco, co se vymykalo široké škále jeho schopností a tehdy museli přijít na řadu profesionálové. Tak tomu bylo i tehdy, když se porouchala televize. Ondra alespoň sehnal nějakého opraváře – poprosil mě však, abych byla doma, až dotyčný pracovník přijde. Netušila jsem, jak se toho dne změní můj život…
Povídání u kávy
Ten muž mi byl sympatický hned od prvního pohledu. Byl zhruba v mém věku. Vyzařovala z něho bezstarostnost, dobrá nálada a ochota. Problém s televizí vyřešil během čtvrt hodiny. Během té doby se snažil se mnou navazovat rozhovor. Tak nějak samovolně došla řeč i na to, že jsem sama. Opravář se mě zeptal, proč jsem se rozvedla a já mu podle pravdy odpověděla, že jsem vdova. To slovo mě pálilo na jazyku, když jsem ho vyslovovala – bylo to vlastně poprvé, kdy jsem ho řekla nahlas. Na tváři muže se objevilo překvapení a potom výraz omluvy. Tvářil se nešťastně, jako by za můj stav mohl on. Paradoxně jsem ho začala utěšovat, že to nemohl vědět… a že jsou to už tři roky. Snažil se mi dát najevo, že mě chápe – i jemu někdo blízký před časem zemřel. Jednalo se o jeho mladšího bratra, který měl pracovní úraz, měsíc ležel v kómatu a z beznadějného stavu se nakonec neprobral. To jeho vyprávění nás nějak sblížilo. S prací byl hotov a už měl odejít, ale já jsem si přála, aby ještě chvíli zůstal. Nabídla jsem se, že uvařím kávu. Souhlasil. Posadil se do křesla v obývacím pokoji a když jsem donesla šálky s příjemně vonícím horkým nápojem, povzbudivě se na mě usmál.
Bylo mi s ním moc hezky
V následující půlhodině jsem se dozvěděla, že Roman, jak se opravář jmenoval, je pár let rozvedený a momentálně nezadaný. S přítelkyní se rozešel loni před Vánoci. Sama jsem pocítila překvapení, jak mě ta informace potěšila. Vnitřní hlas mi sice říkal, že zájmem o jiného muže se dopouštím zrady na Martinovi, ale já se prostě náhle rozhodla tenhle hlas neposlouchat. Naše zaujetí bylo vzájemné. Když se Roman konečně zvedl k odchodu, zeptal se mě, jestli by mi vadilo, kdybychom se ještě někdy viděli. Snad až příliš překotně jsem ze sebe vysypala, že určitě ne. Oba jsme se nad tou mojí horlivostí pousmáli. Slíbil, že zavolá. Odešel a já se musela posadit a pořádně se nadechnout. Co se to děje? Co to dělám? Vedla jsem sama v sobě spor. Mám právo na to, abych se znovu zamilovala? Nebo mám do konce života držet smutek a zachovávat tak památku na muže, který pro mě tolik znamenal a jehož nikdo nikdy nepřekoná? Nedokázala jsem si na tu otázku odpovědět. Syn měl toho dne nějaké rande a tak přišel až pozdě v noci. Celý večer jsem tak plná zmatku přemýšlela o tom, jak to bude dál s mým životem… a zda je správné, že se sejdu s Romanem. Ale co, třeba ani nezavolá, uklidňovala jsem se, ale věděla jsem, že on své slovo dodrží.
Manžel by mi to přál
Ozval se za dva dny. Byl to jen pětiminutový hovor a přišel v době, kdy jsem na Romana zrovna nemyslela, ale o to víc mě potěšil. Nic z něho nevyplynulo, jen to, že si znovu zavoláme. Žádné pozvání na schůzku nebo něco podobného. Přesto jsem necítila zklamání. Možná by na mě nějaké „rande“ bylo opravdu příliš rychlé. Stačilo mi zatím vědět, že je tu někdo, kdo o mně přemýšlí a koho zajímám. Měli jsme ještě další dva telefonické hovory, než se mě Roman zeptal, jestli bych s ním nejela na výlet. Blížil se zrovna velikonoční víkend. Já jsem žádný program neměla a Ondra měl odjet od pátku až do pondělí večer někam s kamarády. Řekla jsem Romanovi, že si to ještě promyslím a dám mu druhý den vědět. Pro odpověď jsem si šla ještě téhož odpoledne na hřbitov, kde odpočíval věčným spánkem Martin. Slýchala jsem o lidech, kteří si se svými zesnulými v duchu vypráví – já jsem do této doby vždy jen se slzami v očích vzpomínala. Tentokrát jsem svého milovaného oslovila… jako bych mohla dostat nějakou odpověď. Žádala jsem ho o svolení k tomu, aby do mého života vstoupil jiný muž. Ze hřbitova jsem odcházela už po setmění. Snad jsem si to vsugerovala, protože jsem to tak chtěla… ale měla jsem po cestě v srdci pocit, že Martin by se na mě nezlobil a pochopil by mě.
Poznávali jsme se
Druhý den jsem Romanovi zavolala, že jeho pozvání přijímám. Měl z toho radost, poznala jsem mu to na hlase. Domluvili jsme se, že mě v sobotu ráno vyzvedne svým autem u našeho domu. Ondrovi jsem nic neříkala… na to bylo vždycky času dost později. Netušila jsem, kam pojedeme, tím hlavním pro mě byla změna, jaká v mém životě po Martinově smrti nastává. V pátek večer se ještě ozvaly nějaké pochybnosti, ale rázně jsem je zaplašila. Bála jsem se, že nebudu moci usnout, ale nakonec jsem spala, jako když mě do vody hodí. Ráno mě venku za oknem přivítal krásný den a přesně v devět hodin, jak bylo dohodnuto, také Roman. Řekl mi, kam pojedeme a já jsem si trochu oddechla, protože jsem se bála, že to bude nějaké místo, které by mi připomínalo mého manžela. Naštěstí mě Roman vezl na svá oblíbená místa – do vesnice, kde vyrostl a strávil dětství. Strávili jsme den touláním krásnou přírodou a byli na obědě v přírodní restauraci. Odpoledne přišla jarní bouřka, ale před tou jsme se stačili včas schovat v autě. Seděli jsme a dívali se, jak kolem nás prší a oblohu křižují blesky. Sdíleli jsme navzájem svoji přítomnost v těsném prostoru auta. Pomyslela jsem si, že bych si přála, aby mě Roman vzal za ruku. Ten, jako by četl mé myšlenky, nejdříve pohledem požádal o mé svolení…
Zase jsem našla štěstí
Citový vztah mezi mnou a Romanem se rozvíjel pomalu, krůček za krůčkem. Oba jsme cítili, že nesmíme nic uspěchat, hlavně kvůli mně. Po tom velikonočním výletu jsme se začali vídat pravidelně a zanedlouho jsem to, že do mého života opět vstoupil nějaký muž, naznačila i svému synovi. Podvědomě jsem se bála, aby přes všechna svá předchozí prohlášení na Romana nějak nežárlil a něco mi nevyčítal. Měl z toho křehkého, začínající vztahu ale snad větší radost než já. Říkal mi, že to je přesně to, co potřebuji, jinak bych časem uvadla a utrápila se. Jak přibývalo jaru na síle a všechno kolem kvetlo, probouzelo se i mé srdce z onoho dlouhého spánku, do kterého je uvrhla Martinova smrt. Dál jsem pravidelně chodila k místu jeho posledního odpočinku a současně byla čím dál víc přesvědčena, že by si jistě přál, abych se dál snažila usilovat ve svém životě ještě o nějaké štěstí. Na konci jara jsem Romana seznámila s Ondrou. Setkání, ze kterého jsem přes veškeré příznivé okolnosti měla trochu strach, dopadlo nadmíru dobře. Ti dva hned našli společnou řeč. Tíha, kterou jsem tři roky nesla na svých bedrech, ze mě definitivně spadla. Za nějaký čas jsem se odstěhovala k Romanovi a v našem bytě zůstal bydlet Ondra se svojí přítelkyní. Někde v hloubce srdce dál cítím jizvu, která mě tam bude bolet věčně. Vím, že Martina nikdo nemůže nahradit. Současně ale vím, že život jde dál, musí jít… a že pro následující dny, měsíce i roky je Roman tím nejlepším průvodcem…
Petra (41), východní Čechy
