Táta byl horká hlava. Od rána do večera řval, ale vím, že to tak nemyslel a v jádru byl celkem hodný.
Září bylo výjimečně teplé. Místní koupaliště mělo ještě otevřeno, ale lidí moc nechodilo. Měli už jiné starosti. V září začíná školní rok, dělají se také všelijaké opravné zkoušky, pořádají se třídní schůzky, zkrátka je konec bezstarostného období a začíná, řečeno slovníkem dnešní mládeže, pěknej vopruz. Ten den se mnou na koupák nešla ani nejlepší kamarádka Anča, doma jí nakázali, že musí hlídat mladší sestřičku. U vody nás bylo jen pár, slunce zašlo, ochladilo se. Věděla jsem, že dojde na slova mého táty, který mě strašil, že nastydnu. Měla jsem cholerického otce, který hádky miloval tak, jako jiní mají rádi kino nebo čokoládu. Táta rád řval. Zrovna ráno na mě řval, ať se už proboha necpu na to koupaliště, jinak dostanu rýmu a kašel, pak z toho bude zánět průdušek a zápal plic. Odvezou mě do nemocnice, nebudu chodit do školy a propadnu. Táta nebyl zrovna optimista. Vylezla jsem z chladné vody, zabalila se do ručníku a všimla si, že mě pozoruje jeden kluk. Neznala jsem ho.
Jmenoval se David
Normálně mě pronásledoval. Kdyby nevypadal tak dobře, bála bych se, že je to úchyl, ale kvůli jeho vizáži jsem tuto eventualitu vyloučila. Na úchyla byl příliš hezký. Oblékla jsem se ve dřevem krásně vonící převlékací kabince, a když jsem ji opouštěla, všimla jsem si, že stojí u stánku s pivem a klobásami a dívá se směrem ke mně. Tehdy mi ještě perfektně sloužily oči, dnes bych neviděla ani ten stánek, natož kluka. Vydala jsem se ven z koupaliště, courala jsem se pak švestkovou alejí směrem k domovu, on za mnou. Tma ještě nebyla, nebála jsem se. Přidal do kroku, dohonil mě a povídá: “Přijdeš zase zejtra?” Já na to: “Ta se ani nenamáháš říci dámě své jméno?” Zrudl a vykoktal, že se jmenuje David. Ale to jsme se už blížili k našim oknům. Věděla jsem, že za jedním z nich stojí táta a sleduje, zda už se vracím. Zašeptala jsem: “Davide, rychle vem nohy na ramena a zmiz, za chvíli je tu táta.” Odpověděl: “Myslíš, že se bojím?”
Pak už neutíkal
Svědomí jsem měla čisté, varovala jsem ho. Za několik vteřin se ozvala rána, to jak můj cholerický otec rozrazil zahradní branku a uháněl k nám. Když hubený David uviděl, jak se k nám hrozivými poskoky blíží dvoumetrová postava, utekl. Druhý den na mě čekal zas na koupališti, kam jsem samozřejmě hned po vyučování dorazila, a zapřísahal se, že příště už neuteče. To se mýlil, párkrát ještě prchal, ale když jsme se po maturitě vzali a nastěhovali k našim do baráku, už před mým tátou neutíkal. Nejspíš i proto, že u něj bydlel.
Irena M. (57), Karlovy Vary
