O svých citech mi Vilém poprvé pověděl před čtyřiceti lety. To nám bylo dvanáct let a byli jsme na letním táboře. Bláhovost? Nikoli! Naše láska trvá dodnes.
„Romčo, podívej!“ Kamarádka Zuzka ukazovala na skupinku pěti kluků. „Neukazuj na ně!“ okřikla jsem ji a nenápadně je očíhla. Bylo nám dvanáct a před čtrnácti dny nám začaly letní prázdniny. Po týdnu stráveném u Zuzčiny babičky na chalupě, kde jsme dennodenně okopávaly záhony, vytrhávaly plevel, sbíraly ovoce a sekaly trávu, jsme se nemohly dočkat, až budeme na letním táboře na Mácháči. Zuzka si mě ale nevšímala. „Ahoj,“ křikla a zamávala na ně. Kluci se na nás zazubili a jeden z nich – Vilém spočinul pohledem na mně. Už tehdy mezi námi přeskočila ona pověstná jiskra.
Kamarádi kuli pikle
První tři dny jsme po sobě akorát házeli očka a úsměvy. Nikdo z nás neměl dost odvahy na to, aby toho druhého oslovil nebo pozval na zmrzlinu. Bavili jsme se spolu akorát ve společnosti dalších kamarádů. A právě jejich intrikaření vděčíme za to, že jsme se dali dohromady. Jednou večer, během táboráku, za mnou přišla Zuzka a vtiskla mi do ruky papírek. „Co to je?“ zeptala jsem se nechápavě. Zuzka na mě mrkla a řekla, že mi to posílá Vilém. Otevřela jsem ho a přečetla si ho. Stálo tam, že by byl moc rád, kdybych za půl hodiny přišla k mohutné vrbě u rybníka. Byla jsem jako v sedmém nebi. „Zuzi, konečně!“ zajásala jsem šťastně. „Vilém mě zve na rande!“ To jsem ještě netušila, že podobný vzkaz dostal mým jménem i Vilém.
Noční procházka
Přesně na čas jsem stála pod starou vrbou a nervózně přešlapovala na místě. Krk jsem natahovala nalevo a napravo a očima hledala Viléma. „Už běžím,“ ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a když jsem uviděla Vilému rozjařenou tvář, usmála jsem se. „Ahoj,“ řekla jsem nesměle. Vzal mě za ruku a šli jsme projít podél rybníka. Srdce mi hlasitě bušilo a roztřesené nohy mě sotva nesly. „Že by se takhle projevovala zamilovanost?“ pomyslela jsem si a skoro nevnímala, co Vilém říká. Procházeli jsme se asi hodinu a pak mě Vilém doprovodil před chatku. Na dobrou noc mi dal polibek na tvář.
Vyznání lásky
Večerní procházky se od toho dne staly naší každodenní rutinou. Po pár dnech z nás opadl stud a prvotní rozpaky se rozplynuly. Zanedlouho všichni v táboře, děti i vedoucí, věděli, že spolu chodíme. Někteří měli zpočátku hloupé komentáře, ale nám s Vilémem to bylo fuk. Pro naši lásku jsme posměvačné obličeje a uštěpačné poznámky druhých neviděli, neslyšeli. Poslední večer před odjezdem jsme s Vilémem seděli pod „naší“ starou vrbou. „Jsi ta nejlepší holka na světě,“ řekl mi. „Slibuju, že tě budu vždycky milovat.“ Myslela jsem, že to říká jen proto, aby mi udělal radost. Ale neříkal. Celý rok jsme si psali dopisy a rok nato jsme se na táboře zase sešli. Tak to trvalo do našich osmnácti. Pak se Vilém přestěhoval k nám do města a požádal mě o ruku…
Romana P. (52), střední Čechy
