Po patnácti letech manželství na nás s Petrem dolehla krize. Lezli jsme si na nervy, popichovali jsme se, hádali se kvůli hloupostem…
Byla jsem z toho frustrovaná. A pak se to stalo. Už nevím, kdo s tím nápadem na oddělenou dovolenou přišel jako první, ale sdělili jsme si ho skoro zároveň. A oběma nám spadl kámen ze srdce, že ten druhý proti tomu nic nemá. Mě kamarádka ukecala na týdenní wellness pobyt s kurzem jógy a Petr se chystal s kamarády na vysokohorskou turistiku do Alp.
Změna plánů
Pár dní před plánovaným odjezdem mi kamarádka volala, že má angínu a tudíž na naši wellness dovolenou jet nemůže. „Skvělý,“ pomyslela jsem si. „Co teď?“ Nakonec jsem se rozhodla, že zruším i svou rezervaci. Sedět ale týden doma se mi nechtělo. Jako malá jsem ráda jezdila do Třeboně. „A proč vlastně ne?“ řekla jsem si a začala brouzdat na internetu. Vezmu si kolo a budu jezdit na výlety. Druhý den už jsem měla zabukovaný pokoj v malém penzionu. Jen jsem váhala, jestli mám o změně svých plánů povědět manželovi. „Promiň, že tě ruším,“ nadhodila jsem jednou večer, když si Petr na gauči četl knížku. „Hmmm,“ zabručel, aniž by se na mě podíval. „Chci ti jen říct, že nepojedu s Magdou na wellness na Moravu, ale sama do Třeboně. Zaklapl knížku a položil ji na stolek. „Já vlastně taky nejedu s klukama do Alp. Potřebuju být pár dní sám, vyčistit si hlavu, tak jedu na Šumavu.“ Překvapilo mě to, ale nic jsem neřekla. „Tady je jméno a adresa hotelu, kde budu bydlet,“ řekl a podal mi vizitku. Na oplátku jsem mu řekla, v jakém penzionu budu spát já.
Hádka na rozloučenou
Nevěděla jsem, jestli mám Petrovi nabídnout, že mu pomůžu s balením věcí. Kdykoli jsme někam jeli, vždycky jsem zavazadla pakovala já. „Ne, díky,“ odbyl mě. „Zvládnu to sám.“ Pak dodal, že jestli chci, můžu si vzít auto. „Už mám koupenou místenku,“ vyhrkla jsem, i když to nebyla pravda. Prostě jsem mu nechtěla být za cokoli vděčná. Pak přišlo sobotní dopoledne a Petr si na záda nasadil krosnu. „Tak se měj. Jo, a nevolej mi, prosím,“ požádal mě při odchodu. „Stejně budu mít mobil většinou vypnutý.“ „Co si o sobě myslí?“ pomyslela jsem si naštvaně a nahlas řekla. „Neměj strach, já si s sebou mobil nebudu brát vůbec.“
Rozhodla jsem se, že ho překvapím
Když jsem se příští ráno probudila v útulném pokojíčku třeboňského penzionu, cítila jsem se spokojená a volná. Oknem ke mně vanul voňavý a svěží vzduch. Těšila jsem se, jak si budu celý týden dělat jen to, co sama chci, aniž bych musela poslouchat Petrovy kecy. Uběhly ale tři dny a pocit štěstí mě začal opouštět. Světe, div se, ale Petr mi chyběl. Zuby nehty jsem se snažila užívat si svou skvělou samotu, ale zkrátka to nešlo. Nakonec jsem si sbalila kufr a rozjela se za ním. Cesta však byla komplikovaná víc, než jsem si dovedla představit. Přestupy, čekání a jako třešnička na dortu čtyři kilometry pěšky do kopce. „Proč jen jsem si nevzala to auto, když mi ho nabízel,“ vztekala jsem se a táhla za sebou těžký kufr.
Opět jsme šťastní
Krátce před šestou večer jsem úplně vyřízená dorazila do malého hotýlku. „Vy ale máte štěstí,“ usmál se na mě recepční. „V sezóně tu bývá plno. Dneska ráno se ale jeden host odhlásil.“ „Víte, já si vlastně nechci najmout pokoj. Přijela jsem za svým manželem,“ řekla jsem a uvedla své jméno.
Recepční se na mě smutně podíval. „Bohužel, to je právě ten pán, co dnes ráno odjel.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Kam sakra jel?“ pomyslela jsem si. Recepční jakoby mi četl myšlenky. „Bohužel, proč tak náhle odjíždí nebo kam, mi neřekl. Ale mám jeho telefonní číslo!“ Hluboce jsem si povzdechla. „To mám taky. Ale zas nemám telefon.“ Recepční mi do ruky vtiskl hotelový mobil a já vyťukala Petrovo číslo. Asi po pátém zazvonění to konečně vzal. „Petře, ahoj,“ vykřikla jsem. „To jsem já, Hanka. Kde jsi? Já jsem totiž v tom hotýlku na Šumavě.“ Chvíli bylo ticho a pak se ozval tichý hlas. „No, víš…, já jsem jel za jednou ženskou do Třeboně. Ale představ si, že tu už není.“ Oba jsme se začali smát. „Miláčku, tak tam na mě počkej, dorazím co nejdřív,“ řekl Petr. O několik hodin později jsem už ležela v jeho náručí a opět si připadala šťastná a milovaná.
Hanka Š. (53), Praha
