Když moje prateta Lada pochovala svého muže, zjistila, že na jeho hrob chodí neznámá žena. Byla zahalená v dlouhém černém plášti. Vždy se objevila zcela nečekaně a zrovna tak i zmizela.
Bylo krásné babí léto. Sluníčko příjemně hřálo a já jsem se jako každou první neděli v měsíci vypravila na hřbitov. Položila jsem květiny na hrob mým prarodičům, zapálila jsem za ně svíčku, a pak jsem zašla i k hrobu mého prastrýce Aloise a pratety Lady. Tetičku jsem měla moc ráda. Byla to velice energická a pracovitá žena, ale zrovna tak s ní byla i velká legrace. Vždy si udělala čas, aby si se mnou vyjela na koni, zahrála žolíky a taky mě naučila plést a dělat ty nejlepší domácí povidlové buchty.
Milovaná prateta
Přidřepla jsem si k jejímu hrobu a očistila náhrobek od spadaného listí. „Moc mi chybíš, tetičko,“ zašeptala jsem. „Škoda, že jsi odešla tak brzy. Měla bys ze mě radost. Konečně jsem si našla moc hodného muže a za dva měsíce se budeme brát. Pamatuješ, jak jsi mi říkala, že mi na ten velký den upečeš svatební koláčky…,“ pokračovala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Zadívala jsem se na tetinu fotografii v rámečku. „Jedno ti ale slibuji. Až přivedu na svět dítě, a pokud to bude holčička, bude se jmenovat po tobě – Lada.“ Pak jsem vstala a rozhlédla jsem se kolem sebe. Na cestičce mezi náhrobky jsem si všimla ženy, která byla zahalená do černé, a vzpomněla jsem si na příběh, který mi prateta Lada před lety vyprávěla.
Žena u pomníčku
Stalo se to už dávno, na začátku osmdesátých let, když pratetička Lada pochovala svého manžela Aloise. Prožili spolu krásných pětatřicet let, a kdyby nebylo toho nečekaného infarktu, bylo by to mnohem déle. S jeho smrtí se prateta dlouho nemohla smířit. Aby s ním mohla být alespoň symbolicky, chodila ho často navštěvovat na hřbitov, kde si s ním povídala a líčila mu všechno, co se v jejím životě odehrává. A právě jednou, když šla opět položit na Aloisův hrob květiny, si povšimla neznámé ženy. Zčistajasna se objevila u jeho pomníčku. Na sobě měla černý plášť sahající až na zem a v ruce svírala růženec. Teta si nepamatovala, že by ji viděla na pohřbu. Pozdravila ji a zeptala se, odkud jejího muže znala. Žena jí však neodpověděla. Jen se rukou dotkla náhrobku a pak bez jediného slova odešla. Tetička chtěla běžet za ní, ale žena nikde nebyla. Jakoby se rozplynula.
Příhoda ji znepokojovala
Setkání se záhadnou ženou nedalo tetě Ladě spát. Její obraz se jí stále vracel. Dokonce se jí o ní začalo i zdát. Ve snu se k ní skláněla a cosi jí říkala, jenomže jí nebylo rozumět. Pár dní po té příhodě k nám tetička přijela na návštěvu. Tehdy mi bylo patnáct let a zrovna jsem prožívala své první zamilované období. I když jsem byla, jak se říká, hlavou v oblacích, všimla jsem si, že tetičku cosi trápí. Po delším naléhání se mi se vším svěřila. Navrhla jsem jí, že za ní o víkendu přijedu a půjdeme na hřbitov společně. Souhlasila. Tetu však něco donutilo, aby šla na hřbitov ještě před mým příjezdem. Došla k manželovu hrobu a zapálila svíčku, když si všimla stínu dopadajícího vedle ní. Ohlédla se a spatřila onu ženu. „Co tu děláte? Kdo jste?“ zeptala se. Žena jí ale opět nic neodpověděla. Otočila se a zmizela v hloubi hřbitova.
Nikoho jsem neviděla
„A ty opravdu nemáš ponětí, o koho by se mohlo jednat?“ vyptávala jsem se tetičky, když jsme procházely bránou na hřbitov. Teta se na chvilku zamyslela a pak zavrtěla hlavou. „Netuším,“ odpověděla. „Nikdy mi na moje otázky neodpověděla.“ Vzala jsem tetu za ruku. „Neboj, však já to z ní už dostanu,“ řekla jsem odhodlaně. „Jen, aby tu byla,“ podotkla tetička. Prošly jsme úzkou uličkou a daly se vlevo, kde se nacházel hrob prastrýčka Aloise. Teta se najednou zastavila. „To je ona,“ řekla a natáhla ruku před sebe. Podívala jsem se směrem, kterým ukazovala. „Teto, tam ale nikdo nestojí,“ řekla jsem zaraženě.
Po stopách minulosti
Tetička se na mě nechápavě podívala. Ve tváři měla znepokojivý výraz. „Ty tu ženu opravdu nevidíš?“ zeptala se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „To není možné! Vždyť stojí hned u Aloisova hrobu!“ Vyděšeně jsem na tetičku hleděla. Na hřbitově kromě nás dvou nikdo jiný nebyl. „Přece nejsem blázen,“ pokračovala teta rozrušeně. „Ta ženská je živá, žádný duch. Mluvila jsem s ní. Sice mi neodpověděla, ale jsem si jistá,“ trvala na svém. Tetičku Ladu jsem znala velice dobře, takže jsem ji nepovažovala za blázna. Stejně jistá jsem si byla i tím, že si to nevymýšlí. Od té příhody jsem na hřbitov chodila s ní. Při jedné návštěvě mě napadlo, zeptat se správce, zda toho dne, kdy se konal pohřeb prastrýce Aloise, došlo i k dalším pohřbům. Jeden se opravdu konal. Podařilo se nám získat adresu té rodiny a rozjely jsme se tam.
Záměna se napravila
Manželé nás pozvali dál. Zatímco nám žena vařila čaj, prohlížely jsme si fotografie na zdi. Teta na nich poznala ženu ze hřbitova. „To je ona, tuto ženu vídám na hřbitově.“ Mladá žena se na tetu podivně zadívala. „To není možné. To je moje babička a loni zemřela.“ Pak dodala, že je pochována se svým manželem, který odešel už před lety. „Proč ji ale vídám u hrobu mého Aloise?“ nechápala teta. A pak nás napadla neuvěřitelná myšlenka, a sice že kdysi dávno zaměnili rakve mého prastrýce a manžela té ženy. Následná exhumace naši domněnku potvrdila. Nebožtíci spočinuli na správných místech a od té doby už se tetě žena v černém nikdy nezjevila.
Zdena G. (59), střední Čechy
