Se snoubencem jsme plánovali jen skromný obřad za účasti rodiny a přátel. Kolegyně Hanka, která byla také nevěsta, se mi ale vysmála. O dni, kdy si muž se ženou slíbí věčnou lásku, měla úplně jiné představy.
„Holky, vy jste se snad domluvily, nebo co,“ podotkla kolegyně Jana, když se dozvěděla, že se za pár měsíců také vdám. Až se tak stane, zůstane „chudák“ Jana jediná svobodná ženská na oddělení. „No jo,“ zasmála jsem se, „už to tak vypadá.“ „Až se to Hanka dozví, nejspíš pukne vzteky,“ pokračovala Jana. „O své svatbě mluví už celé týdny a teď přijdeš ty s tím, že se budeš taky vdávat.“
Bez kostela a družiček
Zasmála jsem se. Hanka byla svým svatebním dnem a přípravami na svatbu a následnou svatební cestou úplně posedlá. „Na rozdíl od Hanky, která připravuje obrovskou veselku, máme s Lukášem v plánu jen skromný obřad pro pár hostů,“ namítla jsem. „Nechceme žádný kostel, zámek, zahradu, ani nic podobného. Prostě se vezmeme na úřadě a pak pozveme několik nejbližších hostů do restaurace.“
Jana překvapeně povytáhla obočí. „Tomu nerozumím. Vždyť je to tvůj velký den. Copak nechceš družičku, krásné svatební šaty s vlečkou, házet svatební kyticí a další podobné věci?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vlastně ani ne. Chci si jen Lukáše vzít a strávit s ním zbytek života.“ Jana pokrčila rameny. „Abys jednou nelitovala, že ses v tak velký den připravila o veškerou romantiku.“
O veselku jsme nestáli
Povzdechla jsem si a už asi posté jsem začala vysvětlovat, že o žádnou velkou veselku nestojím. Co je slavnostního na tom, když většina přiopilých hostů na novomanžele pokřikuje „pusu, pusu“, nebo na tom, když přiopilí strýčkové a bratranci z druhého kolene žádají nevěstu o tanec. A dokonce i samotné přípitky a proslovy mi připadají hrozné. Naopak jsem se těšila, že se s Lukášem vezmeme hezky v klidu, bez jakéhokoli povyku kolem.
Šaty z půjčovny
„To až já se budu jednou vdávat, tak budu chtít mít svatbu jako Hanka,“ podotkla Jana a na okamžik se zasnila. „Má štěstí, že jí rodiče pomáhají s organizací a navíc jim i celou tu veselku zaplatí.“ To byla další věc, kterou jsem nebyla schopná pochopit. Přece když už se vdávám, tak bych si to měla zařizovat a platit sama. Tak jako my s Lukášem. Dohodli jsme si termín na úřadě, zamluvili zahradní restauraci, vymysleli jsme vlastní pohlednice, ze kterých jsme vytvořili svatební oznámení. Já jsem si vypůjčila krásné šaty v obchodě a Lukáše si oblek vypůjčil od svého kamaráda. Bylo to jednoduché, rychlé a bez jakéhokoli stresu a zbytečného vyhazovaní peněz.
Vyšilovala z maličkostí
„Každý to má prostě jinak,“ řekla jsem a myslela jsem si, že tím celou debatu o svatbě ukončím, když do kanceláře zrovna vběhla Hanka. „To snad není možné,“ spustila zoufale. „Fotograf, kterého jsme si na svatbu najali, si zlomil ruku!
A jakoby to nestačilo, tak jsem kvůli tomu věčnému stresu zhubla dvě kila a svatební šaty, které mi šili na zakázku, jsou mi kolem prsou volné!“ Kdybych věděla, že to Hanku nevytočí k nepříčetnosti, tak bych se i začala smát. Vůbec jsem ji poslední dobou nepoznávala. Na nic neměla čas. Všechno se točilo jen kolem její obrovské svatby.
Všechny úkolovala
„Violo,“ otočila se na mě. „Viď, že za mě prosím tě doděláš ty faktury… A byla bys ještě tak moc hodná a došla mi do print centra pro vytištěné pozvánky na svatbu?“ Vykulila jsem na ni oči. To už vážně přehání, pomyslela jsem si. Nebyl snad den, kdy by po mně nebo Janě něco nechtěla. Jakoby se celý svět točil jen kolem ní. Už jsem toho měla dost. „Hanko, bohužel, ale nemůžu. Víš, my s Lukášem se budeme taky brát, takže toho mám na zařizování také spoustu,“ usadila jsem ji. Vytřeštila na mě oči. Tohle bylo to poslední, co ode mě čekala. „Brát? A kdy? Kde? Už máš šaty? A co svatební dort a kapela?“ zahrnula mě lavinou otázek.
Rozhádaly jsme se
Naštěstí jí za mě odpověděla Jana. „Viola s Lukášem chtějí jen malou, skromnou svatbu. Budou se brát na úřadě.“ Hanka se uchechtla. „To jako vážně?“ Přikývla jsem. „Taková svatba snad ani nemá cenu…“ Trochu se mě tím dotkla. Copak vadí, že zvu jen své nejbližší a že nemám honosný obřad v zámecké zahradě? S Lukášem nám bylo jedno, kolik dostaneme darů, záleželo nám především na tom, aby s námi v ten den byli lidé, kteří nás dobře znají a přejí nám společné štěstí a lásku. „Uvidíš, ještě budeš litovat, žes neměla velkou veselku, na kterou se nezapomíná,“ dodala Hanka. „To těžko. Ten stres, hádky a hlavně půjčku, kterou bych si musela brát, si klidně odpustím,“ podotkla jsem s úsměvem. Na to už Hanka nic neřekla, jen se na mě kysele zatvářila. Od toho dne naše vztahy s Hankou ochladly. Nesdělovala mi, jak probíhají její přípravy na svatbu a já jsem se jí s ničím ze svého soukromí také nesvěřovala. Jediné, co jsme si řekly, bylo „ahoj“.
Kdo se směje naposled…
Naše malá svatba byla přesně taková, jakou jsme ji s Lukášem chtěli. Pak jsme odjeli na týden na svatební cestu do Itálie, odkud jsem se vrátila odpočatá, opálená a s dobrou náladou. Na uvítanou mě kolegyně Jana objala a řekla, že mi to moc sluší. Pak mi dopodrobna vylíčila, k čemu všemu během mé nepřítomnosti došlo. Hanka se prý ze stresu úplně složila a hrozilo, že ke svatbě nakonec vůbec nedojde. Nakonec se ale konala, ovšem neobešlo se to bez incidentů. Hosté si prý neustále na něco stěžovali a měli nemístné komentáře. „Buď ráda, že jste s Lukášem měli malý a klidný obřad,“ uzavřela to Jana. „Vidíš, takový už je život,“ usmála jsem se.
Viola M. (43), Ostrava
