Na nemocné místo si přikládala kočku a do králíkáren přidávala morčata jako prevenci proti králičím nemocím. Její rady byly nad zlato.
Prababička se jmenovala Emilka a byla věhlasnou babkou bylinkářkou, která znala nejen léčivky, ale i mnohé rady, jak si poradit s nemocí nebo dokonce s duchy. Pamatuji si, jak si nechala olizovat neohebné prsty psem Alíkem. Vždycky mi říkala:
„Alenko, zvířátka nás umí nejen léčit, ale umí taky předvídat neštěstí a smrt. Když byla bouřka, vyprávěla mi, že odkud vyběhne zajíc, myš nebo kočka, tam pravděpodobně udeří blesk. Za nejlepšího věštce smrti považovala prababička psa.
Říkala, že vítá neblahého hosta žalostným vytím a nejčastěji to bývá kolem jedenácté večer. Tuhle radu prababičky jsem si ověřila za svůj život dvakrát. Jednou u mé maminky a podruhé u sestry.
Když jsme si přivezli maminku z nemocnice po těžké operaci, měli jsme fenečku Kikinu. Děti ten večer už spaly, já seděla v kuchyni u pletacího stroje a dokončovala dceři svetr. Manžel dřímal v obýváku u televize. Kikina ležela u mých nohou.
Najednou sebou trhla, zvedla hlavu a zadívala se upřeně ke dveřím z domu ven. Čekala jsem, že začne štěkat, ona ale ze sebe vydala zvuk, který u ní nebyl obvyklý – začala výt. Táhle a úpěnlivě. Mráz mi přeběhl po zádech a do očí se mi nahrnuly slzy…
Stín prošel kolem mě
Byl to hrozný pocit. Natáhla jsem se po noži, který ležel na lince, a nespouštěla oči ze dveří. Cítila jsem, jak se Kikina u mých nohou chvěje strachy a tiskla se mi k noze.
Ačkoliv jsem nic neviděla, měla jsem strašlivý pocit, že kolem stolu něco prochází a míří to do chodbičky k pokojům. Kikina to sledovala. Pak vyskočila, jako by chtěla za tím stínem běžet, ale neodvážila se.
Vstala jsem a s nožem v ruce jsem sebrala odvahu a vyběhla do patra za dětmi. Spaly, manžela jsem slyšela chrápat přes dveře. A tak jsem se rozběhla do pokoje k mamince. Už na prahu jsem věděla, že je konec.
V šeru se vznášelo pokojem cosi mlžného a jako záblesk to vylétlo otevřeným oknem k nebi. Byla to snad maminčina duše? U její postele stál ten stín. Nehnutě. Byl tam nebo nebyl? Napínala jsem zrak a říkala si, že to je možná optický klam.
Najednou se ale pohnul směrem ke mně. Otočila jsem se a běžela vzbudit manžela. Když jsme se vrátili zpátky do její ložnice, seděla tam Kikina a marně olizovala mamince ruku, která ji visela z postele. Po temném stínu už nebylo ani památky.
A něco podobného se stalo po dvaceti letech s mou sestrou Aničkou. Tehdy jsme neměli psa, ale koně. Dcera si ho přála, byl to její velký sen. Evička na něm ráda jezdila k tetě, která bydlela na druhé straně vesnice. Kůň byl na cestu, dům i mou sestru zvyklý.
Miloval ji. Tu neděli odpoledne se ale choval divně. Několik metrů od jejího domu se zastavil a nechtěl jít dál. Vzpínal se a ržál, jako by se něčeho bál, Až ho musela dcera uvázat a dojít k tetě sama. Večer jela sestra na noční a havarovala.
Byla na místě mrtvá. Dcery kůň se už nikdy jindy tak divně nechoval.
Alena (67), Pelhřimov
