Říká se, že člověk nemá dělat druhým to, co se mu samotnému nelíbí. Málokdo se tím řídí.

Je špatné, když se sami dopustíme křivdy, která byla kdysi spáchaná na nás. A ještě horší je, že si to někdy bohužel uvědomíme pozdě.

Slíbila jsem si, že budu jiná

Moje manželství bylo celkem šťastné a bezproblémové, až na jednu věc. Nikdy jsem nenašla společnou řeč se svojí tchyní. Nesnášela mě od prvního okamžiku. Manžel se mě vždy zastával, prosil mě o trpělivost, ale napravit vztahy se mu nepodařilo.

Vyřešili jsme to tehdy tím, že jsme se odstěhovali hodně daleko. Trestem pro tchyni tak bylo, že přišla o možnost pravidelného kontaktu s vnoučaty. Až později, když už byla hodně stará a nemocná, chovala se jinak.

Slibovala jsem si tenkrát, že až si Tomáš, můj syn přivede domů nevěstu, budu brát chování své tchyně jako odstrašující příklad. To se dobře plánuje, ale skutečnost pak někdy nechá na taková předsevzetí zapomenout.

Když mi Tomáš poprvé představil Adrianu, okamžitě jsme navzájem zjistily, že si vůbec nejsme sympatické. A na rozdíl ode mě, která kdysi trpně tchyni přijímala, dala se budoucí snacha se mnou hned do přímého boje.

Měla jsem pocit, že ho ztrácím

Svatbu jsem doslova protrpěla. Nelíbilo se mi, koho si Tomáš bere, ale byla jsem si vědoma, že nemám právo mu do jeho života mluvit. Manžel dobře viděl, jaký vztah mám ke své snaše. Několikrát mi připomněl, co mi vadilo na jeho matce.

Zklidnilo mě to vždy jen na chvíli. Téměř žádná z našich návštěv u mladých se neobešla bez zvyšování hlasu. Adriana věděla, jak a čím mě vyprovokovat a využívala toho. Hádky se stávaly stále dramatičtější. Bolelo mě, že Tomáš stojí na její straně.

Měla jsem pocit, že ho jako matka ztrácím. Dopadlo to nakonec stejně jako kdysi naše manželství. Tomáš s Adrianou se odstěhovali daleko od nás a já tak vídám vnoučka jednou za čtvrt roku, když přijedou na návštěvu – naše návštěvy u nich si nepřejí.

Je to zvláštní, jak osud někdy donutí člověka hrát stejnou roli, jakou kdysi u druhých neměl rád.

Eva P. (50), Třinec