Nikdy jsem o syna neměla strach, nepochybovala jsem, že se mi vrátí domů v pořádku. Byl velmi zodpovědný motorkář. Přesto si ho našla děsivá shoda náhod.
Mé děti byly mým největším štěstím, jak to u každé dobré mámy bývá. Měly mezi sebou rozestup tří let, což je prý ideální, a možná proto z nich vždycky byli úžasní sourozenci.
Starší Jitka byla takovou tou typickou princeznou a starostlivou holčičkou, která se o mladšího bratříčka ráda starala, a mladší Pavlík miloval fotbal, hokej, auta a hlavně motorky. Srdce měl na správném místě, chránil slabé a pomáhal starým.
Byl synem, jakého by si jistě přála každá matka. Patřičně pyšný byl i otec, se kterým bouřlivě diskutoval o sportu, o motorismu, a později o ženských, zkrátka o všem, o čem mluví kluci se svými otci.
S odstupem času všechno vidíme v lepším světle, pokud chceme, ale já mohu odpřisáhnout, že náš Pavel byl vždy svědomitý, pracovitý a pečlivý. Studoval v Praze ČVUT, od malička se toužil stát odborníkem na počítače.
Žádnou vážnou známost neměl, ale měl několik dobrých kamarádů, za které by se kdykoli a v jakékoli situaci postavil a samozřejmě oni za něj. Ten den bylo krásné odpoledne, počasí jako na objednávku.
Blížila se třináctá hodina a před náš dům přijelo několik motorek. Partička skvělých přátel se chystala na vyjížďku. Přijeli pro Pavla, který se tentokráte chtěl vézt, a tak se mimořádně vydal jako spolujezdec.
Jeho motorka mu totiž trochu zlobila a necítil se na ní dostatečně bezpečný. Usedl za Pepíka, svého kamaráda. Po několika kilometrech se skupinka přátel podle letité tradice rozdělila.
Setkat se měli za hodinu v malé motorkářské restauraci, kam se dalo přijet z několika směrů. Za úkol měli každý přivézt kytičku sedmikrásek.
Nešlo o žádnou velkou ambici zvítězit, šlo pouze o tradici, ale především o setkání skvělých přátel, kteří nikdy zbytečně nehazardují se zdravím a života si váží a raději si ho užívají.
Zpráva je zaskočila
Téměř na minutu přesně přijely dvě dvojice, na třetí pár čekali jen několik minut. Na stole v panákové skleničce voněly dvě kytičky chudobek a přibyla třetí.
Jak velí tradice, objednali si všichni utopence a nealko pivo a útrata měla být k tíži poslední dvojice, tedy Pavla s Pepíkem. Už dojídali a dopíjeli, když zaslechli od vedlejšího stolu, že nedaleko smetlo nákladní auto motorkáře.
Řidič náklaďáku nedal přednost v jízdě. Ta zpráva jim vzala klid. Rychle zaplatili a vydali se směrem, kde k nehodě došlo. Po pěti kilometrech dojeli k místu, odkud právě odlétal vrtulník. Plné ruce práce měli i záchranáři v sanitce.
Už z dálky motorkáři poznali, že na silnici leží Pepova motorka a kus dál v poli se válela jeho helma. O tragické události jsem se dozvěděla s hodinovým zpožděním, když k nám přijeli Pepovy rodiče, abychom s nimi okamžitě jeli do nemocnice. Vyrazili jsme hned.
Několik minut po nás vyrazila i dcera s manželem. V nemocnici nám na urgentním příjmu oznámili, že oba kluky právě operují. Čas se vlekl nekonečně dlouho. Jako prvního ze sálu převáželi na ARO Pepíka. Utrpěl celou řadu zranění.
Jeho stav byl vážný, ale mimo ohrožení života, i když lékaři podotýkali, že někdy se mohou přidat nečekané komplikace, kterých může být celá řada. Na zprávy o našem Pavlovi jsme čekali další dvě hodiny.
Když konečně vyšel hlavní chirurg, v první moment mě napadlo, že to je nějaký kakabus, který se tváří tragicky a nevraživě vždycky. U lékařů nic neobvyklého. Slova, která následovala, ale potvrdila jeho ponurou zasmušilost.
Začal krvácením do mozku, pokračoval tříštivými zlomeninami v obličeji a skončil rozdrcenou pánví. Než synka převáželi na ARO, upozornil nás ještě, abychom se připravili na to, že pohled nebude nikterak hezký.
Slíbil nám ale, že hned, jak ho uloží, umožní nám za ním jít. S velkými obavami jsme čekali, až se otevřou dveře operačního sálu…
Tragický výjev hrůzy
Ani s odstupem času nedokážu popsat obraz, který se nám naskytl. Ta krásná lidská bytost, můj mladý a pohledný syn, ležel na lůžku, obklopený blikajícími přístroji a byl až po bradu přikrytý bílým prostěradlem.
Hlavu měl zabalenou v obvazech, obličej téměř neidentifikovatelný, nemohla jsem uvěřit, že to může být náš Pavel. Po chvíli za námi přišel ošetřující lékař. Sdělil nám, že stav je velice vážný. Bez obalu nám řekl, že tento boj se vyhrát nedá.
Nikdy nepochopím, jak něco takového může lékař příbuzným říct – vzít jim poslední naději.
To je zpráva, kterou nechcete slyšet, pokud váš drahý ještě dýchá, a když vám ji lékař řekne, tak ji nemůžete vůbec zpracovat, nepřijímáte ji, protože tomu nechcete věřit… Strach jsem začala mít i o manžela, který stál vedle mě bledý jako smrt.
Nohy se mi podlomily a já klesla ztěžka na lavici. Vedle mě usedl manžel a jen zhluboka dýchal. Dcera se ale odhodlala, jako opora ji na oddělení za synem doprovodil její manžel.
Stála tam prý u Pavlovy postele, držela bratra za ruku a prosila ho, aby svůj boj nevzdával. Chvíli prý měla pocit, že ji Pavel vnímá. Že se mu víčka zachvěla a lehce ji stiknul ruku. Manželovi mezitím museli dát kapačku na uklidnění.
Stála jsem u něho a hlavu měla prázdnou. Nezrodila se v ní jediná myšlenka. Slyšela jsem jen, jak mi buší ve spáncích srdce. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se ke mně přidali Jitka a zeť. Synův život dospěl ke svému konci. Navždycky odešel.
Apaticky jsem seděla na chodbě, manžel dostal nějaká sedativa, a dcera se zetěm se snažili být aktivní. Moc se jim to ale nedařilo. V jejich hlase jsem cítila chvění a strašlivou námahu vyslovit každé slovo, jak je dusil pláč.
Nikdy nezapomeneme!
Pavlovi bylo dvacet tři let, když se přestaly naplňovat jeho sny a naše společné dny. Když přijdete o dítě, máte pocit, že není možné se s tím vyrovnat.
Cítíte bolest, jaká se nedá vypovědět, která je tak hluboká, že slzy na její dno nikdy nedopadnou… Když se mi do ruky dostal synův mobil, který měl při jízdě v kapse bundy, byl rozbitý. Vlastně se jen tak jevil.
Po několika týdnech mi napadlo ho dobýt, ale neznala jsem jeho PIN. Prohledala jsem celý Pavlův pokoj, ale to čtyřmístné číslo jsem nenašla. Druhý den mi to nedalo a začala jsem hledat znovu. Tentokráte jsem byla úspěšná. V mobilu byla poslední zpráva jeho života, kterou už nestačil odeslat.
Bylo v ní: „Maminko, až se vrátím, tak Ti musím něco důležitého říct.“ A na konci byl smajlík, který se mi v tu chvíli zdál jako škodolibý škleb cirkusového klauna… Nikdy se nedozvím, co mi chtěl Pavel sdělit? Možná si našel konečně holku?
Co to bylo za skvělou zprávu? Přešel první rok a já si začala uvědomovat, že nezbývá nic jiného, než tu těžkou káru táhnout dál a začít opět žít a věnovat se i jiným aktivitám, než je smutek a truchlení.
Dnes je tomu pět let, už to tak nebolí, ale stále si říkám, jak málo stačilo a nic tak smutného by nás nepotkalo. Snažím se odpustit řidiči nákladního auta, který jim nedal přednost v jízdě, protože ho oslepilo ostré slunce.
I on se potýká s tím, že zabil, je to jinak slušný člověk a vzorný táta. K místu neštěstí se často vrací i Pepík, který se se zraněními statečně popral, ale prázdné místo v srdci ani v duši se stále ještě nemůže ničím naplnit.
Dnes na místě nehody stojí dřevěný kříž, u něhož téměř stále svítí svíčka nebo ve vázičce vadnou sedmikrásky od nás a jeho kamarádů motorkářů.
Markéta (51), Praha
