Domů     Být opatrný motorkář vás vždy před smrtí nezachrání
Být opatrný motorkář vás vždy před smrtí nezachrání
7 minut čtení

Nikdy jsem o syna neměla strach, nepochybovala jsem, že se mi vrátí domů v pořádku. Byl velmi zodpovědný motorkář. Přesto si ho našla děsivá shoda náhod.

Mé děti byly mým největším štěstím, jak to u každé dobré mámy bývá. Měly mezi sebou rozestup tří let, což je prý ideální, a možná proto z nich vždycky byli úžasní sourozenci.

Starší Jitka byla takovou tou typickou princeznou a starostlivou holčičkou, která se o mladšího bratříčka ráda starala, a mladší Pavlík miloval fotbal, hokej, auta a hlavně motorky. Srdce měl na správném místě, chránil slabé a pomáhal starým.

Byl synem, jakého by si jistě přála každá matka. Patřičně pyšný byl i otec, se kterým bouřlivě diskutoval o sportu, o motorismu, a později o ženských, zkrátka o všem, o čem mluví kluci se svými otci.

S odstupem času všechno vidíme v lepším světle, pokud chceme, ale já mohu odpřisáhnout, že náš Pavel byl vždy svědomitý, pracovitý a pečlivý. Studoval v Praze ČVUT, od malička se toužil stát odborníkem na počítače.

Žádnou vážnou známost neměl, ale měl několik dobrých kamarádů, za které by se kdykoli a v jakékoli situaci postavil a samozřejmě oni za něj. Ten den bylo krásné odpoledne, počasí jako na objednávku.

Blížila se třináctá hodina a před náš dům přijelo několik motorek. Partička skvělých přátel se chystala na vyjížďku. Přijeli pro Pavla, který se tentokráte chtěl vézt, a tak se mimořádně vydal jako spolujezdec.

Jeho motorka mu totiž trochu zlobila a necítil se na ní dostatečně bezpečný. Usedl za Pepíka, svého kamaráda. Po několika kilometrech se skupinka přátel podle letité tradice rozdělila.

Setkat se měli za hodinu v malé motorkářské restauraci, kam se dalo přijet z několika směrů. Za úkol měli každý přivézt kytičku sedmikrásek.

Nešlo o žádnou velkou ambici zvítězit, šlo pouze o tradici, ale především o setkání skvělých přátel, kteří nikdy zbytečně nehazardují se zdravím a života si váží a raději si ho užívají.

Zpráva je zaskočila

Téměř na minutu přesně přijely dvě dvojice, na třetí pár čekali jen několik minut. Na stole v panákové skleničce voněly dvě kytičky chudobek a přibyla třetí.

Jak velí tradice, objednali si všichni utopence a nealko pivo a útrata měla být k tíži poslední dvojice, tedy Pavla s Pepíkem. Už dojídali a dopíjeli, když zaslechli od vedlejšího stolu, že nedaleko smetlo nákladní auto motorkáře.

Řidič náklaďáku nedal přednost v jízdě. Ta zpráva jim vzala klid. Rychle zaplatili a vydali se směrem, kde k nehodě došlo. Po pěti kilometrech dojeli k místu, odkud právě odlétal vrtulník. Plné ruce práce měli i záchranáři v sanitce.

Už z dálky motorkáři poznali, že na silnici leží Pepova motorka a kus dál v poli se válela jeho helma. O tragické události jsem se dozvěděla s hodinovým zpožděním, když k nám přijeli Pepovy rodiče, abychom s nimi okamžitě jeli do nemocnice. Vyrazili jsme hned.

Několik minut po nás vyrazila i dcera s manželem. V nemocnici nám na urgentním příjmu oznámili, že oba kluky právě operují. Čas se vlekl nekonečně dlouho. Jako prvního ze sálu převáželi na ARO Pepíka. Utrpěl celou řadu zranění.

Jeho stav byl vážný, ale mimo ohrožení života, i když lékaři podotýkali, že někdy se mohou přidat nečekané komplikace, kterých může být celá řada. Na zprávy o našem Pavlovi jsme čekali další dvě hodiny.

Když konečně vyšel hlavní chirurg, v první moment mě napadlo, že to je nějaký kakabus, který se tváří tragicky a nevraživě vždycky. U lékařů nic neobvyklého. Slova, která následovala, ale potvrdila jeho ponurou zasmušilost.

Začal krvácením do mozku, pokračoval tříštivými zlomeninami v obličeji a skončil rozdrcenou pánví. Než synka převáželi na ARO, upozornil nás ještě, abychom se připravili na to, že pohled nebude nikterak hezký.

Slíbil nám ale, že hned, jak ho uloží, umožní nám za ním jít. S velkými obavami jsme čekali, až se otevřou dveře operačního sálu…

Tragický výjev hrůzy

Ani s odstupem času nedokážu popsat obraz, který se nám naskytl. Ta krásná lidská bytost, můj mladý a pohledný syn, ležel na lůžku, obklopený blikajícími přístroji a byl až po bradu přikrytý bílým prostěradlem.

Hlavu měl zabalenou v obvazech, obličej téměř neidentifikovatelný, nemohla jsem uvěřit, že to může být náš Pavel. Po chvíli za námi přišel ošetřující lékař. Sdělil nám, že stav je velice vážný. Bez obalu nám řekl, že tento boj se vyhrát nedá.

Nikdy nepochopím, jak něco takového může lékař příbuzným říct – vzít jim poslední naději.

To je zpráva, kterou nechcete slyšet, pokud váš drahý ještě dýchá, a když vám ji lékař řekne, tak ji nemůžete vůbec zpracovat, nepřijímáte ji, protože tomu nechcete věřit… Strach jsem začala mít i o manžela, který stál vedle mě bledý jako smrt.

Nohy se mi podlomily a já klesla ztěžka na lavici. Vedle mě usedl manžel a jen zhluboka dýchal. Dcera se ale odhodlala, jako opora ji na oddělení za synem doprovodil její manžel.

Stála tam prý u Pavlovy postele, držela bratra za ruku a prosila ho, aby svůj boj nevzdával. Chvíli prý měla pocit, že ji Pavel vnímá. Že se mu víčka zachvěla a lehce ji stiknul ruku. Manželovi mezitím museli dát kapačku na uklidnění.

Stála jsem u něho a hlavu měla prázdnou. Nezrodila se v ní jediná myšlenka. Slyšela jsem jen, jak mi buší ve spáncích srdce. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, když se ke mně přidali Jitka a zeť. Synův život dospěl ke svému konci. Navždycky odešel.

Apaticky jsem seděla na chodbě, manžel dostal nějaká sedativa, a dcera se zetěm se snažili být aktivní. Moc se jim to ale nedařilo. V jejich hlase jsem cítila chvění a strašlivou námahu vyslovit každé slovo, jak je dusil pláč.

Nikdy nezapomeneme!

Pavlovi bylo dvacet tři let, když se přestaly naplňovat jeho sny a naše společné dny. Když přijdete o dítě, máte pocit, že není možné se s tím vyrovnat.

Cítíte bolest, jaká se nedá vypovědět, která je tak hluboká, že slzy na její dno nikdy nedopadnou… Když se mi do ruky dostal synův mobil, který měl při jízdě v kapse bundy, byl rozbitý. Vlastně se jen tak jevil.

Po několika týdnech mi napadlo ho dobýt, ale neznala jsem jeho PIN. Prohledala jsem celý Pavlův pokoj, ale to čtyřmístné číslo jsem nenašla. Druhý den mi to nedalo a začala jsem hledat znovu. Tentokráte jsem byla úspěšná. V mobilu byla poslední zpráva jeho života, kterou už nestačil odeslat.

Bylo v ní: „Maminko, až se vrátím, tak Ti musím něco důležitého říct.“ A na konci byl smajlík, který se mi v tu chvíli zdál jako škodolibý škleb cirkusového klauna… Nikdy se nedozvím, co mi chtěl Pavel sdělit? Možná si našel konečně holku?

Co to bylo za skvělou zprávu? Přešel první rok a já si začala uvědomovat, že nezbývá nic jiného, než tu těžkou káru táhnout dál a začít opět žít a věnovat se i jiným aktivitám, než je smutek a truchlení.

Dnes je tomu pět let, už to tak nebolí, ale stále si říkám, jak málo stačilo a nic tak smutného by nás nepotkalo. Snažím se odpustit řidiči nákladního auta, který jim nedal přednost v jízdě, protože ho oslepilo ostré slunce.

I on se potýká s tím, že zabil, je to jinak slušný člověk a vzorný táta. K místu neštěstí se často vrací i Pepík, který se se zraněními statečně popral, ale prázdné místo v srdci ani v duši se stále ještě nemůže ničím naplnit.

Dnes na místě nehody stojí dřevěný kříž, u něhož téměř stále svítí svíčka nebo ve vázičce vadnou sedmikrásky od nás a jeho kamarádů motorkářů.

Markéta (51), Praha

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která