Naše Verunka byla velká herečka. V práci hrála divadlo na všechny. Na muže špulila neodolatelnou pusinku, u žen zase zabíraly srdceryvné výjevy z jejího smutného dětství.

Od první chvíle, co jsem naši Verunku uviděla, mi něco v duši říkalo, že to je jedna veliká přetvářka. Měla vypracovanou celou dokonalou škálu hereckých etud na nás všechny, včetně mě. Jenže já ji to moc „nežrala“.

Důvodem jejího jednání bylo jedno jediné – práci si v zaměstnání co nejvíce usnadnit, aby z ní většinu udělali druzí a aby jí také procházely její pozdní ranní příchody a brzké odchody krátce po obědě.

Na muže, včetně našeho šéfa, používala všech možných i nemožných ženských rafinovaných taktik, od špulení rtíků, které byly očividně vylepšené botoxem, až po rafinované výstřihy, minisukénky a lodičky na vysokém podpatku, na kterých vždy přiskotačila k nějakému obětnímu beránkovi.

Nám, ženám, zase vyprávěla se slzami v očích své srdceryvné historky z dětství. Jak byla odstrkovaná rodiči, šikanovaná sourozenci, zkrátka jediné oko nezůstalo suché, jak talentovaně uměla vyprávět.

Často jsme si říkala, zda to všechno na nás jen hraje, nebo je skutečně tak citlivá, éterická bytost z jiného světa. Až nám jednou nahrála náhoda.

Ukázala svou duši

Do naší kanceláře zabloudil ptáček, ošklivě se potloukl o okna a zůstal ležet na zemi. Verunka vypískla úlekem, hned vyskočila, chytla se za srdce a běžela k poraněnému ptákovi, lomila rukama, plakala, propadala stavům zoufalství.

Chopila se telefonu a obvolávala nejspíš i ministra zdravotního prostředí, nakonec přesvědčila kolegu, aby s ní nasedl do auta a vyrazil na nejbližší chovnou stanici, kde ptáčka předali.

Celé dvě hodiny pak proplakala postupně na rameni každého z kolegů, a pak ještě dodatečně se vyplakala na prsou samotného šéfa. Tehdy jsem si říkala, že je možná opravdu takovou výjimečně citlivou duší, která to nemá na tomto světe lehké.

Když jsme naši Verunku uchlácholili, vytáhla naše kolegyňka svůj oběd. Většina z nás si nosila jídlo z domova a ohřívala si ho v naší kuchyňce v mikrovlnce. Vůně z jejího oběda si linula po chodbě do kanceláří.

Verunka ještě pofňukávající nad osudem nebohého ptáčka se s velkou chutí zakousla do svého oběda – pečeného kuřete! Nebylo snad jediného člověka v naší práci, kterého to tehdy nezarazilo. Od té doby už bereme výlevy emocí naší Verunky s rezervou. Je to prostě taková naše firemní hérečka!

Romana (45), Ostrava