Konečně jsme s manželem našetřili dost peněz, abychom mohli celá rodina odjet k moři. Kéž bychom ale bývali raději zůstali doma. Na zážitek, který se tam stal, nikdy nezapomeneme.

Došlo k tomu už před mnoha lety, ale v paměti to mám dodnes. Naší dceři Monice bylo tehdy deset let a strašně si přála jet k moři.

Nikdy u něj nebyla, na rozdíl od většiny jejích kamarádek, které se před ní vychloubaly autentickými fotkami a vyprávěly jí všelijaké historky, které u moře zažily.

„Mami, proč všichni jezdí k moři, jen my ne?“ zeptala se mě dcera smutným hlasem jednoho rána při snídani. „Dovolená u moře stojí hodně peněz, a my s tatínkem tolik nevyděláváme,“ snažila jsem se jí vysvětlit. „Hmm,“ zabručela dcera a smutně sklopila oči.

Peněz jsme neměli nazbyt

Mrzelo mě, že dceři nemůžeme dopřát vytoužené prázdniny u moře, ale s manželem jsme měli hluboko do kapsy. Já jsem dělala na poště a manžel na ekonomickém úseku jedné místní fabriky.

Upřímně řečeno jsme byli rádi, když se nám podařilo ušetřit dostatek peněz na to, abychom alespoň na týden odjeli do kempu na Mácháč.

Manžel měl pro nás překvapení

„Ilčo,“ zavolal na mě manžel pár dní po té rozmluvě s dcerou. Vyšla jsem z kuchyně, kde jsem zrovna připravovala večeři. Manžel měl rozzářenou tvář. V takhle dobré náladě jsem ho už dlouho neviděla. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Co se stalo?“ Manžel mě políbil a pak se zeptal, zda je Monika doma. Řekla jsem mu, že je u kamarádky, ale že za půl hodiny bude doma k večeři. „Mám pro vás obě velké překvapení,“ řekl manžel. Nadšení v jeho hlase nešlo přeslechnout.

Podezíravě jsem se na něj podívala. „Tak o co jde?“ zeptala jsem se znovu. Manžel na mě mrkl, ale nic neřekl. Byl tajemný jako hrad v Karpatech. „Povím vám to až u večeře,“ řekl a odešel do ložnice, aby se převlékl.

Vysněné prázdniny u moře

Byla jsem jako na trní. Co pro nás manžel asi chystá? Proč mi to nechtěl prozradit? O necelou hodinu později jsem se konečně dočkala odpovědi. Po večeři manžel otevřel láhev vína a oznámil nám tu báječnou zprávu:

v práci dostal neočekávanou, a co je hlavní – poměrně vysokou finanční prémii. „Cestou domů jsem se stavil k cestovce a zarezervoval nám týdenní zájezd do Chorvatska,“ zvolal s úsměvem. Já i Monika jsme na něj vykulily oči. „Cože?“ vykoktala jsem.

Manžel horlivě přikyvoval. „Ano, je to tak. Pokud chcete, pojedeme letos v létě k moři.“ Dcera vyskočila ze židle a manžela objala kolem krku tak silně, že se div neudusil. „Tati, ty jsi nejlepší!“ Vděčně jsem se na manžela podívala. Konečně! Dceřin sen o pláži a vlnách se přece jen stane skutečností.

Domek k pronajmutí

Následující týdny dcera odpočítávala po dnech. Vysněné dovolené u moře, byť se jednalo jen o Chorvatsko se nemohla dočkat. Na naši první společnou zahraniční dovolenou jsme vyrazili autem první týden v červenci.

Bylo s podivem, že nás tam i zpět naše stará škodovka, kterou jsme měli od manželových rodičů, dovezla. Cestou bylo v autě vedro k padnutí, ale přežili jsme to. Zpátky jsme se už poučeni zkušeností vraceli na noc.

Co se týče ubytování, to jsme díky jednomu kolegovi od manžela z práce sehnali skvělé. Doporučil nám jedny místní manželé, kteří vlastnili dvojdomek a jednu část během sezóny pronajímali.

Dcera měla vlastní pokoj v patře, kde byla i ložnice, dole pak byla kuchyně s jídelnou a prostorný obývák, ze kterého byl vstup na zahradu. Všem se nám tam moc líbilo.

Výlet na hrad

První dny jsme, především kvůli dceři, trávili na pláži. Celý den se ráchala ve vodě, stavěla hrady z písku nebo nás přemluvila k tomu, abychom si s ní házeli létajícím talířem. Byla nadšená, ale nás s manželem nekonečné povalování na horké pláži už unavovalo.

Chtěli jsme také něco vidět, zajet na výlet do okolních měst, navštívit trhy a podobně. Teprve čtvrtý den se nám podařilo společnými silami Moniku přemluvit k výletu na nedaleký hrad. Nechtělo se jí, ale nakonec s otráveným obličejem jela.

Cestou mrmlala, jaká to bude nuda a ztráta času, ale nakonec se jí prohlídka hradu líbila. Chodila chodbami hradu jako omámená. Tehdy jsem si myslela, že ji to prostředí a atmosféra jen uchvátily, až záhy jsme zjistili, že to bylo jinak…

Nevnímala nás

Cestou domů jsme se ještě stavili na večeři v jedné restauraci. Už tam se dcera chovala podivně. Byla jakoby duchem nepřítomná, pohled měla zakalený a moc toho nenamluvila. Na otázky nám odpovídala jedním, dvěma slovy, ale pro sebe si neustále něco mumlala.

Když jsem se jí zeptala, co říká, vůbec mi neodpověděla, jakoby mě ani neslyšela. „Asi je jen unavená,“ prohodil manžel. „Vyspí se a ráno bude zase v pohodě.“ Přála jsem si, aby měl manžel pravdu.

Svíjela se a křičela

Jenže v noci se stalo něco neuvěřitelného. Bylo kolem jedné ráno, když mě probudil dceřin křik. Vběhla jsem do jejího pokoje a málem jsem omdlela hrůzou. Dcera stála u okna, celé tělo měla v křeči a zmítala sebou.

Vypadalo to, jakoby se chtěla z něčeho vyprostit. Rozběhla jsem se k ní, ale když jsem od ní byla asi tak metr, jakoby do mě uhodil elektrický proud. Dcera se na mě otočila. Oči jí rudě zářily. Pak pronesla slova, kterým jsem nerozuměla, a omdlela.

Nic si nepamatovala

V tu chvíli přiběhl do pokoje i manžel a pomohl mi postavit se na nohy. Dceru vzal do náruče a položil do postele. Po zbytek noci jsme byli u ní. Když se ráno probudila a otevřela oči, opět to byla ona. Na zážitek z uplynulé noci si naštěstí nevzpomínala. Já ani manžel na tu hrůzu však do nejdelší smrti nezapomene.

Ilona M. (56), Horní Planá