Nikdy jsem neměla talent na cizí jazyky. Přesto jsem se na střední škole začala poctivě učit angličtinu. Trvalo to sice mnoho let, ale nakonec i na mě se usmálo štěstí a já své jazykové znalosti mohla uplatnit v reálu.
Kráčela jsem v lehkém jarním deštíku po letištní ploše v Praze Ruzyni. Koukala jsem zmateně na letadlo, ke kterému jsem se právě přibližovala s ostatními cestujícími. Tohle že je ten slavný Airbus? Není náhodou tak trochu malý?
Protože mi od malička moje babička vštěpovala , že líná huba, holé neštěstí, raději jsem se letušky stojící před schůdky do letadla zeptala. „Je tohle ten Airbus do New Yorku?“ Zmrazila mě pohrdavým pohledem a posměšně odpověděla.
„Samozřejmě, madam.“ Tak začala moje první velká cesta do ciziny, za dobrodružstvím a trapasy.
Spadl mi hřebínek
Když jsem se ocitla po několika hodinách letu na letišti v New Yorku, pochopila jsem náhle,že jsem to s tím svým sebevědomím trochu přehnala. Jak jsem si mohla myslet, že můžu jen tak vyrazit sama za hranice všedních dnů?
Já, která byla dosud nejdál u Balatonu. Ale tady? Všude byly anglické nápisy, nějaké hlášení znělo z reproduktorů a místní celník na mě drmolil nekonečné otázky, kterým jsem vůbec nerozuměla. Chytla mě panika.
Neustále jsem opakovala těch několik naučených vět o tom, kam jedu, proč tam jedu, jak tam jedu. Zkrátka nakonec jsem nějak intuitivně dokázala odpovídat a pasovou i celní kontrolou jsem šťastně prošla.
Toalety tu asi nikde nejsou
Ovšem po tom nervovém vypětí jsem potřebovala okamžitě na toaletu. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Ale po známém nápisu WC ani vidu ani slechu. Nikde nic takového nebylo a paní, které jsem slovo WC vyspelovala, na mě koukala jak na blázna.
Situace začínala být dramatická a já se zoufale ptala dál. Podvědomě jsem se držela za břicho a tak se konečně čtvrtý nebo pátý člověk dovtípil, že se možná co nevidět počůrám nebo ještě hůř. Dovedl mě proto před dveře s nápisem Restrooms. Tak odpočinkovou místnost bych opravdu nečekala.
Vzhůru do velkoměsta
Opět mi stouplo sebevědomí. Byla jsem proclená, měla jsem všechna zavazadla, dokázala jsem najít WC a seděla jsem v autobuse směr centrum s platnou jízdenkou k Soše svobody.
Všichni mi říkali, že když jsem v New Yorku, je to skoro povinnost, dojet lodí na ostrov Liberty Island, kde stojí. Autobus nás vysadil u přístaviště na nábřeží. Takový zmatek a tolik lidí jsem ještě nikdy neviděla.
Byl začátek devadesátých let a já byla světa neznalá. Přidala jsem se proto k nějaké skupince turistů, které vedla veselá a upovídaná průvodkyně. Že jsem někde špatně, jsem zjistila až v autobusu. Místo k Soše svobody jsem jela totiž na okružní jízdu městem.
Nakonec to nebyl tak špatný omyl, i když jsem z barvitého monologu naší průvodkyně zachytávala jen jednotlivá slova.
Teskně hučí…do noci
Zcela vyčerpaná celodenními dojmy jsem se večer ocitla na 42 ulici, odkud odjížděl autobus k Niagarským vodopádům. Našla jsem ho. Pro jistotu jsem se ještě řidiče zeptala, zda opravdu jede tam, kam chci. Byl ochotný.
Jenže vycházelo z něho něco, co jsem vůbec ani za angličtinu nepovažovala. Jako kdyby se mu náhle udělalo nevolno. Když jsem se ho na to samé ptala potřetí, netrpělivě mávl rukou, abych si sedla do autobusu a mlčela. Chtělo se mi brečet. Co budu dělat, vždyť se tu s nikým nedorozumím?
Nakonec jsem si popovídala
Vedle mně se posadil sympatický chlapík a začal si povídat. Nevěřila jsem vlastním uším! Já mu rozuměla pomalu slovo od slova. A pak že neumím anglicky. Moje hodiny učení nebyly nadarmo.
Jenže zrovna ve chvíli mé největší euforie z vlastní dokonalosti mi pán prozradil, že je v USA na návštěvě za dcerou a přiletěl z Varšavy. Slovan všude svého bratra má! Od té chvíle jsme každý mluvili jak nám zobák narostl. A krásně jsme propovídali celou cestu k Niagarským vodopádům.
Naďa F. (60), Litoměřice
