Milé kafíčko, dobrý den,
chtěla bych vám napsat můj příběh, který se mi opravdu stal v nemocnici. Bylo mi dvacet tři let, kdy jsem rodila. Byla jsem na porodním sále, když zjistili, že dítě je velké a já úzká v pánvi, na císařský řez bylo pozdě. Porod byl těžký a trval dlouho.
Narodil se kluk čtyři kila dvacet a padesát tři centimetrů. Celkem jsem byla na sále dvakrát. Pak mě odvezli na pokoj, kde byla moje spolužačka ze třídy.
Večer se měřila teplota, sestřička se podívala na teploměr a utíkala spokoje ven. Nikdy nezapomenu, jak otevřenými dveřmi začaly vplouvat do pokoje obláčky jako z nebe a v nich pluli ke mně andělé s nataženýma rukama jeden po druhém. Pak už nevím nic.
Když jsem se probudila, nevím kdy, byla jsem v jiném pokoji pod přístroji a prostěradlem. Vyléčili mě, ale už jsem děti neměla. Věděla jsem, že už nikdy nebudu mít.
Po nějaké době mě navštívila spolužačka a věc mi vysvětlila. Vím, že andělé mě tehdy zachránili. V nemocnici jsem byla tři měsíce. To, co jsem viděla, se mi nikdy nevymaže z paměti. Věřím, že nad námi je něco, o čem nevíme.
Je mi osmdesát let a synovi padesát čtyři. Letos jsem taky prodělala operaci srdce. Jsem jedenáct let vdova. Musela jsem vám můj příběh napsat. Čtu vaše příběhy a líbí se mi.
Božena Dedková
