Na miminko čekali dlouho. Už to vypadalo, že se ho nikdy nedočkají. Když se na nás štěstí konečně usmálo, báli jsme se těžkého těhotenství. To ale nebylo tím nebezpečím, které dítěti hrozilo.

Byla to láska jako z románu. Milovali se už od školy – moje dcera Dominika a Hynek. Byli mladí, když se brali, a říkali si, že je skvělé, jak žijou naplno, ale také, jak si dávají pozor a nemusí řešit neplánované rodičovství, jako mnozí z jejich okolí.

Byl to velmi rozumný mladý pár. Postupně se všichni jejich vrstevníci poženili, povdávali a nebo také ne, ale všichni přivedli na svět své potomky a někteří se už stačili i rozejít.

Tehdy mi jednoho dne, bylo to na mých narozeninách, řekli, že nadešel jejich čas. Dominice bylo dvacet devět let, Hynkovi třicet a po jedenáctiletém vztahu si konečně řekli, že do toho praští.

Vzali se a vydali se na svatební cestu na Kanárské ostrovy a věřili, že se třeba vrátí ve šťastném očekávání. Domů se dcera těhotná nevrátila, neotěhotněla ani následující měsíc ani za tři ani za půl roku. A tak to šlo celé čtyři roky.

Dcera se radila se svým gynekologem, zda není někde problém, ale ten nebyl. Prozatimní radou bylo, ať to ještě zkouší, ale pro klid obou manželů, že dceru pošle na vyšetření, které napoví, proč se jí nedaří otěhotnět.

Uběhlo opět několik měsíců a lékařské zprávy říkaly, že žádný problém není. Vyšetření podstoupil následně i manžel a u něho také bylo vše v pořádku. Všichni jsme je uklidňovali, že každý šestý pár má problémy s otěhotněním, že nemusí zoufat.

Další rok snažení uběhl. A další a další…

Propadala panice

Bylo jí třicet devět a zeť měl čtyřicítku na krku. To se už rozhodli pro odběr vajíček a následné umělé oplodnění. Všichni jsme byli velice natěšení, ale i napjatí. Vše proběhlo hladce. Po necelých dvou týdnech se ale ukázalo, že to nevyšlo.

Vše jsme statečně ustáli. Nevyšlo to však ani podruhé. Třetí oplodnění se konečně uchytilo. Nemohli jsme tomu uvěřit, dcera byla konečně těhotná. Po této zprávě se Dominika bála i pohnout, aby miminku neublížila. Radost však trvala jen tři měsíce.

Dcera potratila. Bylo to hrozné zklamání! Další oplodnění přicházelo v úvahu nejdříve za půl roku. Stále jsme je všichni uklidňovali, že ještě není nic ztraceno. Dominice bylo čtyřicet jedna pryč a s manželem se dohodli, že podstoupí poslední umělé oplodnění.

Opět to nevyšlo a viděla jsem, jak moje jediné dítě začíná propadat depresi a beznaději. Naštěstí měla vedle sebe báječného chlapa. Díky Hynkovi vše ustála a navození klidné atmosféry jí dávalo klid, že ji má stále rád.

Nechtěl, aby dcera podstupovala další zákroky. Řekl, že pokud jim není přáno mít vlastního potomka, tak se s tím prostě musí smířit. Nebylo to ale tak jednoduché. Čas začal ostré hrany obrušovat a dcera se pustila do nějakých kurzů. Ne, že by toužila po dalším vzdělání, ale musela si něco dokázat.

Zázrak se náhle stal

Žena velice ráda slyší takové to – čas se nedá zastavit! Ale ono to tak někdy je. Blížily se dceřiny dvaačtyřicáté narozeniny a zeť jí dal týden před nimi obálku, ve které byly letenky s termínem odletu přesně na její narozeniny.

Vybral z nostalgie Kanárské ostrovy, kde před řadou let prožili překrásné líbánky. Tím chtěl dceři říct, že ji stále miluje a utvrdit , že ji provždy zůstane oporou. Dominika byla sice nadšená, ale trochu se zlobila, že na ničem nešetřil. Tehdy jen poznamenal:

„Máme vše, tak proč šetřit?“ Rozbrečela se, protože rozhodně vše neměli. Blížil se termín odletu. Dcera se samozřejmě těšila, protože to bylo něco, co jí přivede na jiné myšlenky.

Když se Dominika vrátila, s nadšením líčila, že tak krásné dva týdny ve svém životě nikdy nezažila. Ani se jí nechtělo vracet, ale to už je osud dovolených, dojdou peníze a musíte domů.

Každý, kdo dceru po dovolené potkal, tvrdil, že jen září a ona se opravdu cítila šťastná a byla to opět ona energická a veselá žena, kterou jsem znala. Vše bylo najednou veselejší. Krátce na to se vypravila ke svému gynekologovi.

Lékař říkal, že má ještě rok, možná dva na to, aby ještě postoupila umělé oplodnění. Prohlídka byla jen taková rutina, ale pan doktor se začal náhle usmívat: „ Zdá se, že je tam krásně zahnízděný plod, a to už osm, možná devět týdnů.“

Dcera prý v tu chvíli nechápala, co říká. Tak to ještě zopakoval a něž si to vůbec uvědomila, měla v ruce žádanku na ultrazvuk, který byl o patro níž. Dcera si uvědomila, že její poslední mentruace byla výrazně slabší, než běžně bývá.

Ale přikládala to změně prostředí na dovolené. Asi desetkrát dokola četla, zda je opravdu na žádance napsáno, že je těhotná. Zavolala nejprve mně a pak manželovi, který nejdříve nevěřil, ale pak řekl, ať si ihned někde sednu, že sedá do auta a jede za ní.

Neuvěřitelné a bez problémů

Celé těhotenství bylo bez jakýchkoli potíží. Dcera nebyla unavená, neměla žádné ranní nevolnosti ani pověstné zvláštní chutě. Výbavičku jsme začali pořizovat až se vstupem do sedmého měsíce.

Vzhledem k věku podstoupila Dominika celou řadu vyšetření, takže jsme věděli, že budeme mít chlapečka. Začali jsme zařizovat pokojíček a pořídíli veškeré vymoženosti jako je chůvička, monitor dechu i speciální podušku.

Nelitovali jsme žádných vynaložených prostředků. Dcera se zetěm se smáli, že za dovolenou utratili peníze, které by se nyní hodily.

Říkala jsem jím, aby ničeho nelitovali, že si Tadeáška přivezli z Kanárských ostrovů, sice o několik let déle než chtěli, ale přeci. Náš malý chlapeček se narodil přesně na den. Vše proběhlo bez komplikací. Dcera i vnouček byli v naprostém pořádku.

Svět zaplavilo naše štěstí. První měsíc jeho života jsme měli všichni pocit, že žijeme v ráji. Radovala jsem se jako malé dítě a stejně tak narození vnoučka prožívali rodiče zetě. Byl to sice už jejich třetí vnouček, ale ti dva už byli podstatně větší. Celá velká rodina žila sluníčkem, které k nám přišlo.

Jak jen vrátit čas?

Tadeáškovi bylo pět měsíců, smál se, byl veselý a my s ním. Každá návštěva poradny byla plná radostných zpráv. Naše štěstí se nedalo popsat. Mladí měli veškeré vymoženosti dnešní doby, dávalo jim to větší jistotu a klid.

A já byla připravena pomoct, jak jen to bude v mých silách. Ten den jsem je přesvědčila, aby spolu vyrazili do divadla. Aby si zašli někam prvně od narození malého. Toho jim pohlídám. Společně jsme jim zamávali a já malého uložila do postýlky.

Chvíli jsem mu zpívala a pak, když usnul, jsem si sedla do obýváku a četla si. Spoléhala jsem na „chůvičku“, technickou vymoženost. Kdyby začal malý plakat, byla bych tam hned. Po necelých třech hodinách se ozvaly klíče v zámku, jak se mladí vraceli.

Hlásila jsem, že malý celou dobu spí. S dcerou jsme šly do pokojíčku. Když jsme ale dorazily k postýlce, byl Tadeášek studený a nedýchal. Dcera začala křičet. Zeť ihned zavolal záchranku. Lékař konstatoval smrt.

Dcera hystericky křičela, že jen tvrdě spí a on je lékař a je jeho povinnost ho probudit. V úmrtním listu je zapsáno, že vnouček podlehl syndromu náhlého úmrtí kojence.

Cítím svou strašnou vinu, že jsem u něho neseděla a spoléhala na nějakou techniku, i když nám odborníci vysvětlovali, že bychom smrti malého Tadeáška nezabránili. Jeho smrt si budu vyčítat provždy. Proč se to stalo? A proč, když jsem hlídala já?

Eva (51), Olomouc