Můj bratr prožíval právě největší štěstí ve svém životě. Jen několik dní mu scházelo do svatby. Nikdy ale nemáte nic jistého. Smrt číhala za jeho zády. Tehdy jsem s kartami začínala. „Nakazila“ jsem se od kolegyně z práce, která přinesla cikánské vykládací karty. Ten den jsme zapomněly na pracovní morálku, seběhly jsme se celá pracovní partička u jednoho stolu, a Madla si hrála na velkou věštky

S Jituškou jsme o prázdninách vyrazily do lesa na maliny a borůvky. Nemohla jsem uvěřit, jak rychle je sbírá. Byl to fofr! Vnučka mi tvrdila, že jí pomáhá borůvková víla. Naše Jitulinka měla svoje první prázdniny, v první třídě na vysvědčení měla samé jedničky, tak ji škola bavila. Celý měsíc trávila se mnou na chalupě, aby mohli její rodiče odjet na týden k moři a pak chodit v klidu do práce.

Ta dovolená byla poněkud nudná. Osud nám ale na závěr přichystal nečekané setkání s člověkem, který neobyčejně okouzlil našeho syna. S manželem a synem Filipem jezdíme v létě po zajímavých místech naší země. Je tu v létě krásně, není proč vyrážet do ciziny. Před třemi lety jsme takto vyrazili na Šumavu na místo poblíž Srní, kterému se říká Antýgl. Hotel byl obklopený přírodou, z terasy jsme se

Až před několika lety jsem našla toho pravého. Do padesáti jsem hledala marně. Jeden partner byl horší než druhý. Konečně jsem šťastná! Vdala jsem se v osmnácti. Nebylo to ale tak brzy, polovina spolužaček ze základky už jezdila s kočárkem. Nejraději bych bývala studovala, toužila jsem cestovat, stát se letuškou. Neměla jsem ale šanci. Doma už koukali, abych vypadla z domova a rodila děti. Byl

Každá žena se snaží, aby byl manžel a děti spokojení. Neměla by to ale přehánět, aby se to neobrátilo proti ní. Musela jsem snachu varovat včas. Moje snacha Ivanka je moc hodná holka, i když má drobné mouchy. Ty pramení z toho, že to byla holka z města, zatímco my žili na vesnici. Když k nám prvně přijela, viděla jsem ty její vyděšené oči, když spatřila na stěně pavouka. Taky náš krocan okamžit

Bydleli jsme na samotě, jako malá holčička jsem musela jeden čas chodit domů sama. Ošklivou samotou. Hodně jsem se bála. Najednou se na pešině objevil doprovod. Dříve to tak bývalo...Pro malého školáka nechodil nikdo z rodiny, aby ho odvedl domů. Když jsem nastoupila do první třídy, babička mě vodila do školy měsíc, pak se jednoho dne se mnou před školou rozloučila slovy: „Jsi šikovná, domů to

Ve chvíli, kdy jsem už nečekala, že mou špatnou náladu něco změní, se začaly dít věci... Pochopila jsem, že člověk nemá ztrácet naději. Celý život jsem pracovala jako učitelka na první stupni. Vždycky jsem kolem sebe měla spoustu dětí. Díky své lásce k nim jsem si s manželem pořídila děti čtyři. Tři dcery a syna jsme vychovali dobře, nejstarší dcera měla maturitu na zdrávce, druhá byla cukrářka

Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole

Bylo zářijové ráno, mlha se líně válela mezi domy a mně bylo šest. První školní den. A tehdy jsem ji potkala. Měla jsem novou aktovku, byla cítit takovým tím umělým textilem. Uvnitř jsem měla penál, tužky, pastelky, zkrátka vše, co prvňák nepotřebuje, ale musí se tím pochlubit. Maminka mi před školou upravila culíky, ale ruce se jí trochu třásly. Možná víc než mně. Byl to nový život. Éra, kt

Padesát let jsem tam nebyla. Padesát let jsem to jen odkládala, přesouvala na „někdy jindy“. A když jsem tam přijela, bylo už pozdě. Najednou jsem cítila, že pokud to neudělám teď, už se tam nikdy nepodívám. Bylo mi skoro 80 let, když jsem se vydala na cestu. Fyzicky jsem stále vitální, mentálně mě ta cesta však zlomila. Vlak mi připadal pomalejší než dřív, i když možná jen já jsem spěchala. Se